Nechtěný dar (18+)

189. Ty jsi byla vždycky jiná (D)

 Když Elias přišel domů, tvářil se unaveně. Stručně jí řekl své tiché „ahoj", sesunul se na lavici a nechal si od Iryny nalít polévku. Lia si k němu přisedla a pro jistotu tiše azmarinsky zašeptala: „Chceš mě vedle sebe?"

Elias přitakal: „Chtěl bych si s tebou dnes chvíli povídat, než půjdeme spát," odvětil jí gumensky. „A taky s těmi našimi andílky."

„Budu ráda," usmála se na něj a položila mu hlavu na rameno. „Holčičky teď spinkají. Byla za nimi Kaťa i paní Rastolniková. Ale napadlo mě, že už bychom možná mohli paní Rastolnikovou nechat jít."

„Myslíš, že Seli zvládne jen dobytčí mléko?"

„Myslím, že ho zvládnou obě. Ale u Iri si ještě nejsem úplně jistá, jestli by na něj měla přejít."

„Bojíš se o ní, protože je slabší, rozumím," usmál se na ni. Pak si k nim přisedl Anton, který je zjevně poslouchal: „Jestli to děláte, abyste ušetřili..."

„Ne, to ne. My jenom nechceme tolik spoléhat na pomoc cizích lidí," řekla Lia a Elias vstal a šel obloukem kolem Olgy do ložnice. Pak položil na stůl zlatý řetízek s hadem s očima vyvedenýma z rubínů: „Přinesla ho Verity. Je po bratrovi. Rád bych ho prodal. Holky budou brzy potřebovat větší oblečení."

„Za to bude dost peněz," poznamenal Anton. „Ale jestli si ho chceš nechat jako vzpomínku na starý život..."

Elias okamžitě zakroutil hlavou.

„My tě přeci nebudeme kárat, kluku. Pořád jsi Delgado."

Na to se za Eliase ozvala Lia: „Mám ten symbol vypálený na těle." Věděla, že tím přiláká i Kieranovu pozornost. Elias, Iryna i Olga o tom cejchu věděli. „Udělal mi to Eliasův bratr."

Anton se na ni lítostivě zahleděl. „Odpusť děvečko, to jsem nevěděl."

„To je v pořádku," usmála se a pohladila Eliase, kterému s tou vzpomínkou stuhly svaly v obličeji, po tváři. „Elias se postaral o to, aby se to dobře zhojilo."

„Dobře. Zkusím ho prodat," vzal Anton ze stolu řetízek. „Od tebe by to na trhu nikdo nevzal."

Elias přikývl. „Díky, starouši." Pak začal jíst a i Lia poprosila o trochu polévky. Olga si ke stolu sedala pomalu. Kolébala se s těhotenským břichem jako by jí narostlo teprve dnes a ona se s ním ještě nenaučila chodit.

„Myslela jsem, že ti ho vypálil on..." prohodila k ní Olga a ukázala na Eliase.

Chtěla na to odpovědět, když to Elias stihl dřív: „Dělal jsem jí jiné věci. I já jsem byl k Lie krutý."

„Ale teď mi to všechno vynahrazuješ, lásko," chytila jej za na stole položenou ruku.

„Byl jste tlumočník?" otočila se překvapivě přímo na něj.

„Ne," odpověděl Elias podiveně. „Voják v Guménii. Ale až do Severopolu jsem se nikdy nepodíval. Pak jsem dělal správce v jednom oddílu pracovního tábora."

„Tam jste se naučil gumensky? Když jste nás pronásledoval, mučil a zabíjel?" vyhrkla.

Elias zakroutil hlavou: „Naučil jsem se to od Lii."

„Dahlia je gumenské jméno. Lia zní jako přezdívka pro psa," poznamenala a Lia jí chtěla nějak zarazit, ale Elias byl zjevně odhodlaný si navzdory unávě s Olgou všechno vyříkat. „Když jsem Dahlii tak začal říkat, nevěděl jsem, že se tak její jméno nezkracuje. Začal jsem jí tak říkat, protože pro mě bylo těžké celé její jméno vyslovit, ale zároveň jsem ho nechtěl neustále komolit. Chtěl jsem jí prokazovat respekt."