Nechtěný dar (18+)

58. Přívešek a kniha azmarinských pohádek (D)

 Když dostala měsíčky, netušila, zda se má radovat nebo plakat. Byl to důkaz toho, že s Kostadinem neotěhotněla, ale zároveň i toho, že už s ním znovu otěhotnět mohla. Po tom všem, co její tělo přežilo, to působilo jako malý zázrak i prokletí. Zašla vzbudit Irynu a ta jí dala plátýnka a uvažila bylinkový čaj.

„Není to přeci požehnání?" usmála se na nešťastnou dívku.

„Byla jste někdy těhotná?" dotázala se jí Lia, ale na odpověď nečekala, věděla, že ne. „Já už pětkrát. Pětkrát a narodil se jen můj Auri. A s každým tím dítkem, které jsem nepřivedla na svět, jako by zemřela i část mě," lokla si horkého čaje a cítila, jak se jí to horko rozlévá útrobami. „Auriho nade vše miluji, ale nikdy jsem se o žádnou z těch obětí neprosila. Ani jedno z těch dítek jsem počít nechtěla."

„Pán vaše dítě zaopatří."

„Jestli bude po něm, tak ho raději nechám zemřít, než se narodí," řekla a pak zahlédla, jak se na ni Elias dívá.

„Promiň, lásko. Nechtěla jsem tě probudit."

„Jsi v očekávání?" dotázal se jí.

Zakroutila hlavou, „Ne, vím jistě, že ne. Dostala jsem krvácení." a všiml si, jak si úlevně vydechl.

Iryna sebou trhla, až rozlila trochu ze svého čaje na stůl. „Ale paní, takové řeči vést s..."

„Já před Eliasem nemám žádná tajemství," řekla a tentokrát to tak skutečně myslela. „Před pádem města jsem na něm byla závislá úplně ve všem, Iryno. Na nějaké červenání se myslím už známe až příliš dobře." Pak si sklekla k Eliasovi a dala mu napít ze svého hrnku. Bylo jí jedno, že je to odvar proti ženským bolestem. Udělala to samozřejmě, bez přemýšlení. Protože i jemu mohl být horký čaj příjemný a cokoli, co mu nezpůsobovalo bolest, ale příjemné pocity, teď vítala.

„A jak to zvládáš?" dotázal se jí. „Je ti dobře?"

„Cítím, že by se to ještě nemělo dít. Že to ještě není úplně v pořádku. Ale neboj se o mě. Pokusím se šetřit. Stejně teď bývám jen tady."

„To jsem rád," usmál se na ni.

Iryna jej sledovala s údivem: „Slyšela jsem, že Azmarinci o své ženy moc nepečují."

Elias se na ni zahleděl, jako by hádal, zda chce odpověď právě od něj: „Dáváme našim ženám větší volnost. Některé ženy zasedají i v městských radách. Taky mohou na univerzitu. Ale to neznamená, že o ně nepečujeme. Podporujeme je, stejně jako ony podporují nás."

„A jakou volnost dáváte našim ženám?" šťouchla si do něj.

Elias vzhlédl k Dahlii. Kdyby mohl, jistě by rozbil, co by mu přišlo pod ruku, pak bouchl dveřmi a odešel se opít. Takhle musel odpovědět. „Já tenhle zvrácený řád nevymyslel," pronesl trpce a Lia si všimla, jak se mu klíží oči. „Udělám ti snídani. Zatím si klidně odpočiň," řekla a on začal přikyvovat a přitom zavřel víčka.

Anton ten den dorazil později, zato nesl malou lahvičku s makovým mlékem. „Je ho jenom trochu," zamával Lie před nosem tou tekutinou a Lia ji s díkem přijala a klekla si k Eliasovi. „Anton mi nabídl, že bych ti mohla trochu dát na bolest. Ale jestli řekneš, že ho nechceš, tak už o tom nebudeme mluvit."

„A ty bys chtěla, abych si ho vzal?" dotázal se jí.

„Chtěla bych, abys už neměl takové bolesti."

„Tak dobře," přitakal. „Vezmu si ho." Lia se k němu sklonila, rozdělala ampuli a chtěla mu ji dát ke rtům, ale pak se zarazila. Vzpomněla si na Jacka, na to, jak do něj lila makové mléko a čekala, až ho ochromí. Měl stejné blonďaté vlasy, stejné průzračně modré oči.

„To je v pořádku, lásko. Věřím ti," řekl Elias a ona mu nalila obsah do úst a sledovala, jak usíná. Pak odložila lahev a chvíli ho hladila po vlasech.

„Měla by ses mu podívat na ty rány. Dokud tě nevnímá," doporučil jí Anton. Ona přitakala, stáhla studený obklad a přinesla si hadřík a mýdlo. Kterým ho začala omývat. Necukal sebou, vůbec se nepohnul, tak moc na něj makové mléko zapůsobilo.

Když byla hotová, usadila se společně s Irynou a Antonem k večeři. Anton chvíli vyprávěl o dění ve městě. Stále se popravovalo a trestalo. Noví vládci města se snažili držet ty staré od sebe, aby nedošlo k opětovnému převzetí města, ale s tím vyvstal problém s nedostatkem potravin. Gumenové po zabrání města plenili a pořádali hostiny. Nikdo si neuvědomil, že Azmariňané před jejich příchodem kvůli válce získávali jídlo na potravinové lístky. Azmarinské vrchy nebyly tak úrodné jako Gumenská jezera. Kdyby se někdo zeptal místních Gumenek, potvrdily by mu, že jejich pánové nepořádali okázalé večírky, naopak. Sám Elias mnohdy neměl co do úst. Ale bývalé otrokyně byly považovány za poničené zboží a hovořit o době před Zkázou světelného města měly zakázané. Zato muži v dolech byli považováni za hrdiny, kteří přispěli k převzetí města. Tak si to alespoň vyložila Lia. Když se Anton dostal k popisu drancování obydlí, rozpomněla se na řetízek ve svém šuplíku.

„Mohla bych tě o něco poprosit?" vyhrkla.

„Povídej, děvče," zasmál se nad tím, že hovoří s plnou pusou.

„Chtěla bych, abys mi přinesl něco z Eliasova domu. Je na druhém konci náměstí. Ten dvoupatrový s klenutými okny."

„A co by to mělo být, děvče?" dotázal se jí Anton.

„Řetízek. Už jsi ho párkrát viděl. Ten s levandulí," věděla, že jej zná. Znal ho z Jackova krku. „Je v šuplíku u postele. Na straně blíž ke dveřím."

„Dobře, děvče. Podívám se tam," slíbil jí. „Ale neručím ti za to, že ho přinesu. Nejspíš to tam úplně vybílili."

„A pokud bys mohl vzít ještě něco..." opatrně se jej dotázala... „Je tam kniha. V hnědém koženém obalu. Azmarinské pohádky."

„Tobě nestačí, že se tu všude povalují ty jejich ideologické kraviny?" odbyl ji.

„Tyhle jsou staré. Původní. Ještě z doby před Azmarinsko-Gumenských válek. Elias mi jí přinesl jako dárek."

„Gumensko-Azmarinských," opravila ji Iryna okamžitě, ale Anton se už zdál obměkčený.

„Jestli to tam ještě bude, tak vezmu obojí, děvče," ujistil Liu. V tom se z Eliasových úst ozvala nesrozumitelná slova a vzápětí se začal převalovat a ona pochopila, že mu makové mléko přivolalo noční můry.

„U některých lidí probouzí halucinace," potvrdil její vlastní úvahu Anton.

Lia si přiklekla k Eliasovi a pohladila jej po vlasech. Na čele se mu začínal tvořit pot. Následující slova už mu rozuměla.

„Mary... Mary, miláčku. Prosím, neopouštěj mě," vyslovil zřetelně a Lie se zalily oči slzami.

„To jsem já, Elio. Lia," zatřásla s ním, ale on ji nevnímal. Neprobudil by se, ani kdyby na něj vzala bič.

„Kdo je Mary?" dotázal se jí Anton.

„Eliasova žena," objasnila mu.

„Tak on je ženatý?"

„Ne, není. Zabili ji naši nájezdníci. Ještě tomu není ani rok."