Nechtěný dar (18+)

105. Nechci, abys mě opustil (D)

 Vrhli se na ni všichni tři najednou. A ona se zoufale pokoušela zůstat při smyslech. Klížily se jí oči. Chtělo se jí spát. Nechtěla, aby se jí někdo dotýkal, aby jí někdo dusil a přitom si chrochtal blahem. Nechtěla cítit nikoho v sobě. Jejich dotyky její unavené tělo naštěstí vzrušily, a tak jí bolelo jenom hrdlo. Když se všichni udělali, Elias ji ještě ulepenou naložil na vůz k tomu chlapci. Pak vytáhl provazy a azmarinsky jí řekl: „Přivážu tě, abys sebou neházela. Ale hned, jak to bude bezpečné, na chvíli zastavíme."

Lia přitakala a Elias ji před očima stráží a chlapce začal přivazovat. Pak Gumensky nařídil chlapci. „Lehni si a ani nedutej. Až to bude bezpečné, zastavím, a promluvíme si o té mapě."

Tmavovlasý mladík měl v očích strach, ale poslechl jej. Elias nasedl na kozlík a Liu drkotání povozu brzy uspalo. Když se probudila, už svítalo a pod průsvitnou plachtou nebyla úplná tma. Povoz se najednou zastavil a světlovlasý muž plachtu odkryl. Lia po dlouhé době viděla tmavé modré nebe a nemohla se na něj vynadívat.

„Dáme si chviličku oddych," zahlásil Elias gumensky a začal Liu odvazovat. Pak k ní azmarinsky pronesl: „Neboj, nic mi nedlužíš. Ve Stakarinu si každý půjdeme svou cestou. Jen se přesvědčím, že tam na tebe Anton s Irynou opravdu čekají a pak..."

„Ne. To ne..." začala mumlat, ale on si dál mlel svou.

„Pak si každý půjdeme svou cestou."

„Poslouchej mě, Eliasi!" vyhrkla tak hlasitě, až se lekla, že k nim přiláká nechtěnou pozornost.

Světlovlasý muž udiveně zmlkl.

„Nechci, abys mě opustil. Miluji tě. A chci si tě vzít a mít s tebou rodinu."

„Myslíš to vážně?" dotázal se jí roztřeseným hlasem. Do očí mu vpadly slzy.

„Ano, Elio. Vím, že jsem ti svým odmítáním moc ublížila. Celou dobu jsem si to moc vyčítala. Myslela jsem si, že ti to ulehčím, když se ti nepovede najít východ z města. Nikoli proto, že bych ti nevěřila, ale protože jsem zvyklá, že se vždycky všechno pokazí. Nechtěla jsem ti působit další zklamání. Myslela jsem, že mě snad přestaneš milovat a najdeš si někoho, s kým budeš šťastný."

„Jsi blázínek." Elias se k ní chtěl sklonit, ale zarazil se.

„Můžeš mě políbit, jestli chceš," zašeptala k němu. Oči se i jí orosily slzami.

„A ty bys to chtěla?" zeptal se.

„Netoužím po ničem jiném," řekla a on jí začal líbat. I ona líbala jeho. Ochutnávala jeho rty jako dlouhé měsíce zakázanou sladkost. Pak ho vzala za ruku a přiložila si ji k břichu. „Jsou dvě," zašeptala do polibku.

„Cože?" nechápal Elias.

„Naše děti, lásko. Jsou dvě. Nechtěla jsem ti to říct, abys necítil větší tlak na to, že nás musíš dostat z města. Samotnou mě ta představa, že přivedu na svět dvě nesvobodné duše, smetla."

„Už je to za námi, miláčku," pohladil ji Elias po tváři. „Pojď, vezmu tě dolů, aby sis mohla odskočit. A pak tě pořádně obléknu. Musí ti být zima."

Vzal ji do náručí a nesl ji dál z lesní cesty. Když se však vraceli, tmavovlasý chlapec na voze neseděl. Stál na cestě a v ruce držel revolver, který zřejmě našel mezi Eliasovými věcmi.

„Co to sakra děláš?" vyhrkl na něj příkře Elias.

„Polož ji na vůz," rozkázal mu Kieran.

Lia strnula hrůzou. Cítila, jak ji Elias opatrně pokládá a odstupuje od ní se zdviženýma rukama.

„Polož tu zbraň, Kierane."