Nechtěný dar (18+)

20. Nic ti ode mě nehrozí (E)

 Vyprávěl jí o tom, jak to v dole chodí. O tom, co je podstatou jeho práce i o chlapcích, které ten první den propašoval do tábora. Jeden z nich už byl mrtvý. Před pár dny spadl ve tmě do jámy s výkaly. Ráno našli jeho tělíčko. O tom se nezmínil. Namísto toho zavedl řeč na Auriho. Vždycky při ranním nástupu čekal, až uslyší jeho číslo. Odpoledne mu sem tam něco přinesl.

„Před pár dny se na tebe ptal," sdělil jí. „Alespoň myslím. Přál bych si, abych mu mohl říct něco víc, ale moc toho neumím. Možná bys mě mohla trochu naučit."

„Možná," souhlasila. „Jsem ti moc vděčná, že na něj dáváš pozor, ale naučila jsem ho nikomu nevěřit. Bude si myslet, že je to past."

„Je to chytrý hoch," přitakal Elias. „Je ti moc podobný."

„Ale pokud mu můžeš něco říct, pak tohle..." odříkala pár gumenských slov.

„Co to znamená?" zeptal se.

„Že ho moc miluji a chybí mi," hlas se jí roztřásl. „Navzdory tomu, že nejí brokolici." dořekla a vzpomínky ji donutily se zasmát.

Elias to po ní zopakoval, avšak špatně. Na několikátý pokus se mu povedlo říct větu alespoň z části připomínající tu její. A stejně tak to zopakoval i odpoledne Aurimu, „Tvá matka ti vzkazuje, že tě moc miluje a moc jí chybíš... Navzdory tomu, že nejíš brokolici," jen špatnou gumenštinou. Chlapec se rozplakal a Elias nevydržel nečinně přihlížet jako pedantský věznitel, popadl drobné dětské tělíčko do náručí a chvíli s ním pohupoval.

„Ty mámin kamarád?" zeptal se chlapec lámanou azmarinštinou.

„Žádné otázky," odpověděl mu zase gumensky Elias. „A tohle... Tohle bude naše tajemství," vytáhl kousek čokolády.

Odpoledne potvrdil Dahlii, že se s chlapcem viděl a ona mu dojatě děkovala. Na rty se mu drala sakrastická poznámka o tom, zda je vůbec tohle přežívání v kempu lepší než smrt, ale nepronesl ji. Kvůli Bohu i kvůli ní. Věděl, že to není on, kvůli komu má ještě vůli žít, ale Auri. Přál si, aby se s tím chlapcem mohla ještě někdy setkat, avšak to by znamenalo Eliasův konec. Pád města by znamenal jeho popravu. Podepsali by mu rozsudek smrti stejně jako jej on už podepsal desítkám Gumenů. Zaplašil tu myšlenku, podal Dahlii zbytek své večeře, pak jí odkryl peřinu. Kůži měla zarudlou od kartáče. Merrick ji vždycky drhl kartáčem a trochou lojového mýdla. Azmariňané si potrpěli na čistotu. Mnohem víc než znepřátelený klan.

Začal ji po zarudlé pokožce hladit, stáhl jí košili až ke krku. Mezi stehny byla oholená. I na to si Azmariňané potrpěli. Zabránilo to přenosu čehokoliv, co by mohlo značně znepříjemnit blahobytný život v Lightmondu. Dahlia se dnes zdála být bez nálady, sice roztáhla nohy, ale nevztáhla k němu ruku. Byl to spíš projev díku než chtíče, ale po dostatečné době, kdy se jí jen dotýkal a líbal ji, pookřála, její oči se spojily s jeho a když jí začal kroutit s bradavkou, poprvé od začátku jeho úsilí vzdechla a začala vlhnout.

„Co se děje, miláčku. Něco tě trápí?" nevydržel to trapné mlčení.

„Ne," vyhrkla hned. „Já... jsem ti moc vděčná." Svou otázkou ji přivedl do rozpaků.

„Tak dobře," přitakal, aby ji uklidnil a raději se vrátil k tomu, čím se zabýval doposud. Když byla na něj dostatečně připravená, vnikl do ní nejprve jen z části. Věděl, že jí může způsobovat potíže jej přijmout. Pak ucítil její ruce na svých zádech a úlevně zrychlil. Dotýkala se jej jinak, než obvykle, putovala mu po celých zádech, kam až dosáhla a pak zase k vlasům, zvedla hlavu a on pochopil, že chce, aby ji líbal. Spojil s ní rty a vzdychal jí do úst stejně jako ona jemu. Když pochopil, že se ona už blíží, otočil ji k sobě zády, aby se do ní mohl dostat hlouběji. Chytil ji za ňadra a pokračoval v přirážení, když si všiml, že přestala vzdychat a ani tam uvnitř necítil stejné známé stahy.

„Dahlio?" zkusil na ni promluvit, ale ona neodpověděla. Najednou jako by cítil veškerou její váhu ve svých rukou. Vyklouzl z ní, pustil se jí a ona zahučela do peřin. „Dahlio!" vykřikl hlasitěji, až se lekl, že byl slyšet až k Merrickovi. Otočil ji, aby jí viděl do tváře. Oči měla otevřené, avšak nepřítomné. Nedíval se na něj. Pomalu dýchala, zatímco srdce jí bilo jako o překot. „Lio, miláčku. Co mi to děláš," podepřel ji a párkrát jí jemně poplácal po tváři, aby jí přivedl k sobě, a ona několikrát rychle zamrkala, přesto zůstávala podivně stuhlá a nehýbala se.

„To je ono. To jsem já Dahlio, Elias," řekl jí, jako by to nevěděla. „Jsem tu u tebe. Nic ti ode mě nehrozí," zabalil ji od krku k nohám do peřiny a sám rychle našel podvlíkačky. Měl pár vteřin od vyvrcholení. Bolestně v něm tepalo, avšak dál pokračovat nemohl. Vzal židli, přemístil se k posteli a umístil Lie dlaň na čelo. Horečku neměla a její oči k němu pomalu otupěle zamířily.

Pohladil ji po vlasech. „Lehnu si dnes na zem," oznámil jí. „Potřebuješ ještě něco?"

Dahlia otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Zavřela oči a Elias si všiml, jak jí po tvářích steklo pár slz.

„Dobrou noc, Lio," zašeptal, vzal polštář a ulehl na zem vedle postele.