Nechtěný dar (18+)

144. Čtyři muži v hospodě (A)

Když přišel z práce, nikdo jej nevítal. Iryna se starala o děti a jemu se drala na jazyk výtka, proč to nemůže udělat děvečka.

„Kde jsou ti tři?" zajímal se, zatímco jeho žena přebalovala azmariňátko.

„Kieran je ještě ve škole," oznámila mu. „Elias s Dahliou jsou v koupelně."

„Oba?" vyhrkl podezřívavě.

Přikývla: „A ty se nebudeš rozčilovat, muži. Ta holka se ještě z toho porodu úplně nezotavila. Dnes jí zase nebylo dobře, potřebuje klid."

„Potřebuje klid a tys ho nechala jít s ní? Myslíš, že tak bude mít klid?"

„Je to Elias!" připomněla mu.

„Hlavně je to chlap," rozohnil se, ale věděl, že teď už je formálně Eliasova a on se do nich nesmí plést. Usedl ke stolu a Iryna se k němu brzy přidala k večeři. Trvalo celou věčnost, než se konečně otevřely dveře do koupelny a k Antonově překvapení, Dahliu umytou a v noční košili nesl Elias v náručí.

„Dobrý večer," pozdravil jej Elias a po něm rovněž Dahia. Usadil ji na lavici, a pak vběhl do ložnice, kde popadl polštář. Dahliu zvedl a posadil ji na něj.

„Platí ten zítřek?" zajímal se Anton.

„Platí," potvrdil mu Elias. A Iryna ho ujistila, že se o Dahliu v jeho nepřítomnosti postará.

Následujícího večera tak vzal s sebou kluka do hospody. Chlapům o něm už dřív vyprávěl. Už, když s nimi popíjel poprvé, se jej vyptávali, jak se dostal z Lightmondu.

„Dostal nás ven jeden Azmariňan," vyložil jim po pravdě.

„A co za to ta bestie chtěla?" vytřeštil na něj oči Morozov. S Azmariňany si zažil svoje. Unesli mu dceru. On po té zkušenosti raději odešel se zbytkem rodiny do Stakarina. Nedoufal, že by se mu ještě někdy vrátila a s ženou měli dalších šest dětí, ale vztek si dál hýčkal.

„Nic. Věř tomu nebo ne, občas narazíš i na dobrýho Azmariňana."

„Jednoho z milionu," zasmál se truhlář Savchuk. „A co že ses s nim tak paktoval?"

A tak jim Anton vyprávěl celou tu dlouhou historii. A pak skálopevně trval na tom, že kluk děvečku do Stakarina dostane. Že si to nerozmyslel a nerozhodl se, že z ní udělá zase svojí otrokyni, protože mu to vyhovovalo.

Dnes jim konečně mohl toho kluka představit, aby se s tím úkazem taky poznali. Ale rovněž je všechny předem varoval, že není moc výřečnej.

Už, když vcházeli do zakouřeného sálu, čtveřice jeho kamarádu natahovala krky, aby si kluka pořádně prohlídli. „Nojo, bílej jako všichni Azmariňani," poznamenal vtipálek Pinchuk, co vlastnil stádo ovcí a prodával vlnu a maso na to, že se všichni v sále otáčejí. Azmariňani moc často do hospody nevkročili, i když by je hospodský obsloužil. Nemohly jim být příjemné pohledy a urážky Gumenů.

„Tak Vám ho vedu," zahlásil Anton a poplácal nervózního Eliase po rameni. „Pánové, tohle je Elias Delgado," Nechal Eliase podat všem mužům ruku, a pak si sedli a on u hostinskýho objednal pro oba pivo.

Očekával příboj otázek, ale muži jako by nevěděli, čím začít. První se odhodlal Savchuk: „Anton říkal, že potřebuješ práci."

Elias přitakal: „Mám ženu a dvě dcerky. Rád bych svou rodinu uživil."

„A co umíš?"

„Rukama toho moc neumím," přiznal. „Ale naučím se cokoliv."

„A pracovní dobu si taky diktovat nebudeš?"