Nechtěný dar (18+)

12. Zabila jsem ho (D)

 Nechal ji tam sedět čtyři dny. Bez jídla, Merrickovi poručil jí dávat jen vodu a za žádnou cenu ji neodpoutávat. Na vykonání potřeby byl pod otvorem v židli nočník. Nemluvil na ni. Bylo to jako by neexistovala. Večeřel zády k ní. V obličeji byl sinalý a moc toho nenaspal, ale o její společnost nestál ani v noci. Po čtyřech dnech nakázal sluhovi, ať ji vezme do umývárny a vydrhne. Sotva jí ten zavalitý muž sňal pásy z rukou a nohou, nacvakl jí řetězy a chtěl jí odtáhnout, nohy jí neposlechly a ona dopadla obličejem k zemi. Elias však k ní ani nevzhlédl, sluha do ní několikrát kopl a zařval „hni sebou," a ona lezla poslušně po zemi jako pes. Pak jej však zarazil a ona na chvíli zadoufala, že se nad ní slituje a vyjme jí z úst náhubek, kterým se dala prostrčit jen voda. Elias ale namísto toho poručil Merrickovi přivázat ji k rámu postele. Naposledy, když tak rozkázal, uštědřil Dahlii deset ran. Dnes byl opilý a obličej měl ulepený od slz.

„Ta čubka si umýt nezaslouží," řekl a ji ta slova zabolela, protože je tentokrát myslel vážně. Pokoušela se na něj promluvit, ale vyšlo z ní jen nesrozumitelné mumlání. Pak se Elias natáhl po biči. Nikoli po tom malém, který nosíval s sebou i když ráno odcházel, ale po velkém koženém. Už první rána jí donutila vykřiknout bolestí. Ale on nebyl ochotný rychle přestat. Nevěděla, kolik jich od něj dostala, omdlela již po pěti. Byla si jistá, že je s ní konec. Byla s tím smířená. Konec konců sama si před pár dny sáhla na život.

Když přišla k sobě, bylo ráno a on byl pryč. Nechal ji tam viset, zatímco šel do práce. Už mu na ní pranic nezáleželo. Byla jenom Gumenka, která si namlouvala, že je pro něj něčím víc. Slyšela Merrickovou škodolibé pohihňávání. Uklízel pokoj, vytřel pod ní krev, ale o nic víc se nestaral. Sem tam ji z vysílených mdlob vyrušil jeho hlas či rámus, který vydával při uklízení. „Čubka zabila pánovi bratrance," řekl a jí došlo, že Jack nebyl jen Eliasův přítel. Všechno to najednou začalo dávat smysl. Osud jí do cesty přihnal Eliase, aby jí potrestal za to, co provedla. Nezabiješ, tak znělo jedno z přikázání Azmarinských a ani v Guménii neměli pro vrahy pochopení. Podle Spisů všech božstev měli ti, kteří ukončí jiný život, v příštím životě pykat ochuzeni o radostné okamžiky.

Očekávala, že se Elias vrátí domů opět pozdě a zpitý pod obraz tak, že sebou flákne do postele a ani si nezuje boty. Na Gumenku, které přetavil záda v hořící kaši, ani nepomyslí. On se ale vrátil brzy a střízlivý. Poručil si koupel a když se rozloučil s Merrickem, ucítila jeho ruce kolem těch svých a slyšela, jak cvakl v zámku klíč od pout. Vzápětí padla na zem, avšak cosi jí zachytilo. Jeho paže. Svíral ji a kolébavými pohyby se s ní houpal. Přitom plakal.

„Podělal jsem to. Všechno jsem podělal," zaklel a ona se zoufale pokoušela otevřít oči a pohlédnout na něj, ale byla příliš vysílená. Chtěla promluvit, ale bránil jí v tom náhubek. Když si Elias všiml jejího slabého mumlání, ihned jej z ní stáhl. „Už všechno vím, Lio. Vím to a mrzí mě to. Tak strašně mě to mrzí."

„Zabila jsem ho," zašeptala slabě. „Dala jsem mu jed. Vím, že to nebylo správné, i když jsem ho chtěla ušetřit utrpení. Nezasloužím si..." vysílením nezvládla říct už ani jediné slovo a upadla do mdlob.

Nevěděla, jestli se probudila hned následujícího večera nebo prospala dva dny. Ze spánku ji vytrhl Eliasův hlas. Nahlas si četl o dobrodružných výpravách nějakého Azmarinského hrdiny. Bojoval s bezvěrci, ale na to už si Dahlia zvykla. Gumeni vždy ve svých příbězích bojovali s nestvůrami. Měli to v povaze, tu chvástavost. Azmariňané existenci nestvůr popírali. Do jejich strohého povýšeneckého světa víra v strašidelné bytosti přebývající v temných lesích nepatřila.

Ležela vedle něj, přikrytá do pasu jeho peřinou. Od pasu nahoru jí záda pokrývaly bylinky překryté chladivou látkou. To že se o ni takhle staral ji však nezarazilo víc než to, že nebyla přivázaná. S veškerým úsilím k němu natáhla dlaň a dotkla se jeho paže.

„Chvála Bohu," přijal úlevně její probuzení a vyskočil na nohy. . „Zajdu ti pro trochu polévky. Musíme do tebe vpravit nějaké jídlo." Vzápětí k ní přiběhl s miskou zeleninového vývaru, klekl si na postel a nabíral půllžičky, aby je ležící na břichu dokázala polknout. Jídlo ji unavilo natolik, že vzápětí znovu odplula do říše snů. Nejspíš usnula ještě se lžící v ústech. Další probuzení přišlo nad ránem. Elias ležel stále vedle ní, v košili a podvlíkačkách. Nespal, s umučeným výrazem zíral do stropu. Sotva si jí všiml, zašel do přípravny a donesl jí nakrájené jablko a silný heřmánkový čaj. „Ještě tě odnesu do umývárny," objasnil jí. „Bude lepší, když dnešek ještě prospíš. Pokusím se odpoledne přijít dřív."

Chtěla přitakat, ale neměla na to dostatek síly. Všimla si přívěsku na Eliasově nočním stole a i on si všiml, kterým směrem se dívá. „Milovala jsi ho?" zeptal se jí a ona nejprve odpověděla gumensky, protože jí to nemyslelo.

„Co to znamená?" chtěl vědět.

„Celým svým srdcem," přeložila mu.

„To on tě naučil azmarinsky."

„Daleko od rodiny. Potřeboval mluvit... S někým..." ten jazyk se jí najednou vytrácel z hlavy.

„A tys tam pro něj byla. A já tě vinil z jeho smrti a zbičoval tě," prudce vydechl. Opět přemáhal slzy.

„Kdyby mě nepotkal, ještě by žil. Já... Dělala jsem s ním to, co ty se mnou," přiznala mu. „A můj manžel..."

„Načapal Vás?" dořekl za ní. „Proto mu zlámali kosti?"

Dahlia chvíli prudce dýchala a bojovala s pláčem, ale svůj boj prohrála a rozplakala se. „Todor mě chytil a pak mě... Přímo tam. Jack ležel na zemi a oni... Křičela jsem na ně, ale... Oni mě neposlouchali. Zmrzačili ho. A Todor pak řekl, že ho nechá umřít žízní. Nemohla jsem se dívat, jak umírá. Měl bolesti. Musela jsem ho zabít."

„Dala jsi mu jed..." dořekl za ní, vzal kapesník a začal jí otírat slzy. „Kdybych mohl, objal bych tě a celý den ti opakoval, že to není tvá chyba. Tys mu jen zkrátila utrpení, miláčku."

„Miláčku?" zopakovala po něm to zvláštní slovo. „Co to znamená?"

„Tak říkáš někomu, na kom ti velmi záleží."