Nechtěný dar (18+)

184. Dopis pro Mary (D)

 Byla to doba doléčování bolístek. Vrátili se ke společným hovorům. K upřímnosti. Pro ni to bylo o něco jednodušší než pro něj. V jeho vlastnictví si navykla nemít žádné tajemství. Nebylo kam se s nimi ukrýt. A bylo o tolik jednodušší se svěřit než mlčet. Měla pak dojem, že na to, co zažívá není sama. I když jí to špatné působil i on. Eliasovi chvíli trvalo se otevřít. Mluvit s ní o Mary. Když se ho ptala, jestli na ni ten den myslel, někdy jen přikývl. Jindy jí řekl pár slov. „Zdálo se mi o ní, víš..." řekl azmarinsky. „Ležela vedle mě a spala. Myslel jsem, že spí. Ale pak jsem ji oslovil a zatřásl s ní..." prudce se nadechl. Lia si všimla, že má pod očima kruhy.

„Jak dlouho jsi spal?" zeptala se ho.

„Asi hodinu."

„Měl jsi mě vzbudit."

„To je dobrý, dnes to dospím," odvětil.

„Ne, není," zakroutila hlavou. Když pak odpoledne přišel domů a najedl se, pomohla mu se odstrojit a umýt a pak ho uložila do postele. Neříkala mu žádná zamilovaná slůvka. Chtěla mu být oporou. Takovou, jakou potřeboval, a jakou k sobě teď pustil.

V noci nespala a čekala, až začne mít špatné sny. Když se vzbudil, rozsvítila svíci a donesla mu vodu. „Mary je v nebi," řekla mu. „Jsi tu se mnou, ve Stakarinu."

Elias se po ní nenatáhl, jen zamumlal: „Děkuju, Lio." A dál spal.

Jindy jí zase řekl, že se mu zdálo, že se s ní miloval. Vrátil se z fronty, rozrazil dveře a byl strašně šťastný, když na ni v domě narazil. Pak se zarazil a řekl: „Promiň..."

„Nezlobím se," usmála se na něj. „Dělávali jste to tak často, viď? Těšil ses na ní... A pak ses vrátil a..."

Přikývl. „Vždycky, když jsem se vrátil z fronty. Těšil jsem se ni a ona na mě. Psával jsem jí to v dopisech. V těch jsem se vždycky dovedl vyjádřit lépe než slovy."

„Možná bys jí mohl napsat dopis," navrhla mu.

Elias se na ni udiveně zadíval.

„Zašli bychom za farářem. Nechal by jí, stejně jako našim andílkům, udělat destičku. Jako to dělá pro jiné, kteří o někoho přišli ve válce."

Elias se zamyslel. Vypadal, že si tím nápadem není úplně jistý, ale pak přikývl. „Tak dobře."

Doma pak vzal papír a začal sepisovat řádky pro Mary. Lia ho nechala o samotě. Na večeři k nim přišla Lyna. O malého Ilju se v poslední době staral hlavně Kieran. Když chodily na louku i za Eliasem. Byl za to rád. Lia viděla, že u Lyny hledá svojí budoucnost. Že si dovede představit být jí jednou snad něčím víc než kamarádem, který se občasně dotkne její dlaně.

„Co kluk?" tázal se Lii Anton. Věděla, že je před Antonem ještě stále zamlklý.

„Je to lepší," usmála se. „Stanovili jsme si nějaká pravidla..."

„Něco se mezi Vámi děje?" tázala se Lyna v obavách. Pořád se Eliase bála.

„Těžké chvíle jsou jistě v každém manželství," usmála se Lia. „Udělal chybu. Ale nedotkl se mě. Neudělal by to," objasnila jí.

„Je to dubová palice," okomentoval to Anton. „Ale mrzí ho to. Víc se k tomu nemusíme vracet. Rozhodně se ho nemusíte bát, slečno Chirstová."

Po chvíli se otevřely dveře a Elias vykoukl z ložnice: „Lio, mohla bys na okamžik?"

Lia přikývla a šla k němu. Všimla si, že vzal holky z postýlky a položil je k sobě na postel, zatímco psal. Zavřel za ní a podal jí dopis: „Můžeš si ho prosím přečíst. Chtěl bych, abys taky věděla, jak se ohledně Mary a tebe cítím."

Lia vážně přitakala, usedla a rozbalila dopis.

Můj anděli, psal hned v úvodu. A jí chvíli trvalo si uvědomit, že to oslovení nepatří jí.

Vím, že jsi teď v nebi a že už tě nic netrápí. A doufám, že jsi tam šťastná. Že nosíváš ve vlasech růže, díváš se na mě a utahuješ si ze mě. Tak, jak jsi to vždy dělávala. A pak jsi řekla, že bys mě stejně za žádného jiného neměnila, protože by ses nudila. Ale já jsem vždycky věděl, že to říkáš jenom proto, aby ses do mě mohla zase strefit. Ve skutečnosti jsi mě milovala. Vím, jak moc. Chci, abys věděla, že to vím. I když jsem ti to nedával dostatečně najevo. Vím, jak to muselo vypadat, když jsem se vrátil z fronty a jediné, na co jsem myslel bylo, abych byl v tobě. Nechoval jsem se k tobě uctivě. A teď si uvědomuji, že jsi to možná jen z lásky tolerovala. Vím, že jsi po mě toužila stejně. Miloval jsem na tobě ten tvůj oheň, ten chtíč. Ale nevěřím, že ti nechyběla moje slova útěchy. Vím, že jsem ti jich nedával tolik, kolik sis po dlouhém odloučení zasloužila. Proto bych teď chtěl, abys věděla, že jsem se domů těšil i na tvojí duši. Že jsem tvé dopisy na frontě pročítal stokrát a že mám každé slůvko vyryté do srdce a už tam zůstane. A taky chci, abys věděla, že mě mrzí, že jsem u tebe nebyl a neochránil tě. Ty první dny bez tebe úplně zapomněl, kdo jsem. Všechny dobré pocity, všechny ty ideály, pro které sis ze mě utahovala, zmizely. Nic najednou nedávalo smysl. I když jsem od tvé smrti tisíckrát pochyboval o tom, jestli jsem tě dostatečně miloval, nikdy jsem nepochyboval o tom, že jsi byla mým domovem. A teď mám nový domov, a tím domovem ty už nejsi. A bolí mě to, lásko," Lia vzhlédla k Eliasovi, který si nervózně tiskl pěst k ústům.

Jestli se na mě díváš, tak vidíš u koho jsem našel domov. Vidíš Liu i naše děvčátka. A já vím, že ses Gumenů bála. Že jsi je stejně jako já tenkrát považovala za ďábly. Jen doufám, že teď už tam nahoře vidíš, že to tak není. Že neexistují dobré a špatné rasy, jen dobří a špatní lidé. A že mě ta Gumenka zachránila, protože mi dala důvod bojovat. Doufám, že se na nás díváš a přeješ mi to štěstí jako já bych ho přál tobě. Má první lásko, má ztřeštěná přemoudřelá ženo, jednou se zase snad sejdeme a já doufám, že v dobrém. I když víš, že věčnost chci strávit s Dahlií, Lia dojatě vzhlédla od stránky k nervóznímu Eliasovi. „Děkuji," řekla. Byla vděčná, že jí to dal přečíst.

„Můžeme to dát za tu pamětní desku?" dotázal se jí. Lia přikývla. Pak odložila dopis a vzala jedno z dětí. „Půjdeme je nakrmit. Určitě už přijde Kaťa." Elias vzal tu druhou a stále nejistě ji následoval.

„Co kdybychom se dnes na chvíli mazlili, miláčku?" dotázala se ho něžně.

Elias přikývl: „To bych rád."