Nechtěný dar (18+)

114. Postaráme se o ně (A)

 Když viděl Dahliu jako bez života, polonahou v kaluži krve, přilákalo to k němu špatné vzpomínky. Na Ramestal. Na to, jak si po Jackově smrti podřezala zápěstí. Záleželo mu na ní jako na vlastní dceři, přál si, aby byla šťastná, a pohled na ni a na toho zoufalého kluka odmítajícího se od ní odloučit mu rval srdce.

Iryna se snažila ji donutit se probudit dlouho. Měl tu svoji Irynu moc rád. Především proto, že se ničeho nezalekla. Ve Stakarinu ihned začala pracovat jako porodní bába a k tomu chodívala sbírat bylinky. A taky mu řekla, že jestli chce, aby s ním žila, musí si ji vzít za ženu. A Anton tak učinil. Nabýt ní, byl si jistý, že by Dahlia porod nepřežila. Nalila do ní čaj na zastavení krvácení a poslala ho pro doktora. Ostatní dámy se sice dovedly postarat o Seliu, ale od druhé dívenky si držely odstup, jako by byla zplozenec z pekla. Ve Stakarinu sice panovala rovnost, ale Gumeni si byli přeci jen rovnější. Pro každého Azmariňana mužského pohlaví platilo, že se musel při vstupu do města nejprve očistit od svých hříchů proti Gumenům. To znamenalo nejprve týden, kdy se vyvěsilo jméno dotyčného Azmariňana na úřední desku a následně tři dny, ve kterých se kdokoli, komu něco způsobil, mohl dostavit k soudnímu slyšení a pronést svou výpověď. Na konci toho martýria přišel pochopitelně pranýř, smrt jen v nejzávažnějších případech. A pak bylo dotyčnému zakázáno spáchat jakýkoli trest pod pohrůžkou dalšího trestu o deset ran většího. Elias už při příchodu do města vypadal, že se sotva drží na nohou, ostatně Dahlia vypadala ještě o dost hůř. Anton by rád pomohl jim oběma, ale nemohl. Nevěděl, jak.

Když přišel s doktorem Novikem, který platil ve městě mezi všemi šarlatány za nejvíc přijatelného a aprobovaného, i doktor k jeho překvapení nejprve zhrozeně zíral na světlovlasé dítě.

„Otrokyně z Lightmondu?" dotázal se ho. Pár už jich ve městě jistě ošetřoval. Dahlii mezitím přikryli ňadra a nyní ji omývali a doufali, že to přežije. Děťátka nechali vedle ní na peřině a překryli je dečkou.

„Nevyšlo z ní lůžko," spravila ho Iryna. „Neměla po porodu ani žádné další kontrakce, namísto toho začala krvácet a zřejmě z té ztráty krve omdlela."

„Dobře. U tak podvyživené matky to není žádné překvapení. Naše ženy nejsou stavěné na to, aby nosily jejich parchanty. Podívám se na to," uklidnil je, rozbalil kufřík a nasadil si bílou látkovou rukavici. Na to už se Anton nemohl dívat. Věděl, že mu nepřísluší tam být, a ani si nepřišel nijak patřičně, když tam byl. Vyšel do kuchyně a usadil se k tomu vyzáblému chlapci.

„Lia umře?" dotázal se ho hoch.

„Musíme věřit, že ne," řekl. Všiml si, že toho Kieran moc nesnědl a polévka už vystydla.

„Ohřeju ti to," vzal mu talíř.

„Omlouvám se, že jsem to nesnědl," sklopil hoch oči.

„Nic se neděje. Tady se nemusíš za nic omlouvat. Tady jsi mezi svejma," usmál se na něj Anton. „Jestli chceš, támhleten pokoj může bejt tvůj. I když jsme ho původně zamýšleli jako dětský pokoj pro děti kluka a děvečky."

„Děkuju," odvětil dojatý chlapec.

„Jak na tebe kluk přišel?"

„Myslíte Eliase, pane?"

„Pro přátelé Anton," oplatil mu. „Jo, myslím."

„V dole. Našel u mě mapu z města."

„A máš na sobě nějaké rány od biče? Jestli ti nějak ublížil, dáme ti na to měsíčkovou mast."

Kieran začal kroutit hlavou.

„Nemusíš se stydět mi to říct. My s Irynou známe kluka moc dobře. Neptám se tě proto, abych na něj zjišťoval nějakou špínu."