Nechtěný dar (18+)

166. Soudní rozkaz (D)

Dahlia o tom dítku spustila, sotva znovu překročila práh domu Novikových. Bála se, že už ho zanesli do sirotčince, ale pak ho viděla v tom stejném oblečku jako naposledy, utahaně vzpínajícího ručičky. Nejraději by ho hned popadla do náručí. Namísto toho položila košík se Seli vedle něj a rozvážně se usadila ke stolu vedle paní Novikové a Lyny. „Ještě jsi ho nedala do sirotčince?"

„Nechala jsem ho tady paní Novikové. Zítra ráno ho tam vezme. Pan doktor už se tam byl přeptat, jestli berou i míšence," objasnila jí. Když mluvila, třásly se jí rty. Musela mít s tím miminkem spojené učiněné peklo, ale Dahlia se stejně domnívala, že by ji někdy mohla přesvědčit, ať si ho vezme zpět. Dahlia si prožila peklo s Todorem, ale nikdy by za to nevinila Auriho. Stále si pamatovala tu eufórii, když se narodil. I když to příšerně bolelo a neměla u sebe nikoho, kdo by ji tišil a říkal, že to zvládne. Byl dokonalý a tak maličký. Možná menší než Selia. Zato s Eliasem měla po porodu strach, protože se jí narodily holky. Měla pocit, že ho zklamala a nyní litovala, že víc nevěřila jeho ujištěním. A víc se neradovala z té nádhery, která vznikla z nich dvou.

„Víš, já jsem o tobě včera hovořila se svým mužem," začala opatrně a věnovala varovný pohled paní Novikové. „A v případě, že s tím budeš souhlasit, bychom se toho chlapečka rádi ujali?"

„Opravdu?" podivila se zmateně. „Nevím, co na to říct..." vydechla prudce.

„Nemusíš na to nic říkat," natáhla k ní ruku. „Z ničeho tě neviním. Rozumím ti. Potřebuješ čas na sebe, aby postavila na vlastní nohy. A ten drobeček ti připomíná spoustu špatného..."

„Ale taky je to míšenec," vyrušila ji Lyna.

„Moje děti jsou míšenci," připomněla jí a vzala do náručí Seli, která se jí začala natahovat po tváři. „A jsou to úplně normální děti."

„Ty máš těch míšenců víc?" udiveně se na ni zahleděla.

„Ano. Mám ještě jednu dcerku. Je trochu neduživá, tak ji nechávám doma."

„A nebojíš se, že by jednou mohly být zlé?"

„Ne," zakroutila hlavou. „Kdysi jsem byla provdaná za moc zlého muže, který mi dost ubližoval. Ale když se mi s ním narodil syn, věděla jsem, že když k němu budu laskavá a budu ho milovat, nestane se z něj stejný hrubián."

„A nestal?"

„Ne, nestal. Auri je moc hodný a chytrý kluk."

„Chodí tu ve městě do školy?"

„Ne. Už pár měsíců nevím, kde je. Ale mám víru, že se s ním ještě někdy setkám. A vím, že má laskavé srdce, protože jsem ho naučila, že má být hodný a čestný muž."

Nato Lyna vstala a klekla si k chlapečkovi. „Ani jsem mu nedala jméno."

„Pořád mu ho můžeš dát."

„I gumenské?" dotázala se jí.

„Jestli to nebude vadit tobě, tak ano."

Lyna pohladila chlapečka po tváři a on otevřel oči a zahleděl se na ni. „Neměla bych pro něj moc mléka."

„Jsi podvyživená. Já tomu rozumím. Také jsem byla. Teď už žádné mléko nemám. Ale kdyby byl u nás, my bychom to už nějak vymysleli. Náš blízký přítel má statek a zvířecího mléka by byl dostatek."

Lyna v slzách přikývla a pak pronesla: „Illya Chirstov."

Když se pro Dahlii stavil Anton, naklonil se nad postýlkou a chlapce si prohlédl: „Tak vítej do rodiny, ty malý smrádě," řekl mu. Ale smráďata poslední dobou říkával i holčičkám. Většinou, když je podával Lie na přebalení.

„Vy jste Dahliin muž? Zajímala se Lyna, načež se Anton rozesmál: „Mohl bych bejt její dědeček. Tohle až řeknu klukovi, bude se bát, abych mu děvečku nepřebral."

„Antone," napomenula ho Dahlia. Nelíbilo se jí, když vedl vůči ní takové nevhodné řeči.

Všimla si, jak je při odchodu Lyna s obavami pozorovala. Poprvé měla pocit, že jí na tom drobečkovi záleží. „Když ho budeš chtít, hned ti ho vrátíme," uklidnila ji a čekala, že se proti tomu Lyna ohradí, ale ona jen v slzách přikývla.

Pak Lia s Antonem šli naproti Eliasovi. Muži, kteří je viděli s dvěma dítkama si je na cestě z dílny zvědavě prohlíželi. Padal sníh a Lia doufala, že Elias vyjde co nejdříve, škrábalo ji v krku a už se viděla v teple domova. Pak si to k ní namířil a jeho pohled nejprve spočinul na Seli a pak na chlapečkovi v košíku v Antonově náručí.

„Je dost drobný," poznamenal a ona se lekla, že ho snad už nechce mít pod střechou. „To je dobrý, aspoň ho můžeme nechat ještě chvíli v košíku. Zkusím nám sehnat nebo stlouct s Chalkinem provizorní postýlku."

„Jo, to zní dobře," přitakala a pak si od ní vzal Seli. Dahlia měla pocit, že začíná mít teplotu, ale nechtěla o tom mluvit, protože by vyšiloval a nařídil jí zůstat doma, a to se jim teď vůbec nehodilo. Namísto toho se od něj v noci, když uložili holky do postýlky a Illyu do košíku pod noční stolek, odtáhla, aby necítil, jak hicuje.

„Je ti dnes nepříjemné, když se tě dotýkám?" zeptal se jí.

„Ano," zalhala. „Mohl bys dnes zůstat na své straně postele, miláčku?"

„Jo," přitakal, a pak nervózně dodal: „Miluji tě."

„Já tebe víc," řekla na oplátku.

„Ty lhářko," zaslechla ho říkat a vyděsila se, že ji prokoukl, ale pak dodal: „Vždyť to už ani nejde."

Následujícího rána si uvařila horký čaj a pokoušela se zůstat v teple, aby mohla po volném dni absolvovat ten další z části u pana Novika. A následujícího večera se opět držela dál od Eliase. Její muž si už při příchodu domů vyložil to, že ho nepřišla obejmout, jako pokračující odtažitost a požádal Kierana, aby si s ním vyměnil místo u stolu. Pak se přede všemi gumensky, aby to věděli i ostatní, dotázal sedmnáctiletého chlapce: „Můžeš si dneska lehnout k Lie, já..."

„Jo, brácho," skočil mu do řeči. „Spolehni se."

Dahlia se odebrala spát brzy. Byla unavená a řezalo ji v krku. Pokoušela se nemluvit, aby to na ní nikdo nepoznal, a doufala, že to do zítra přijde. Ani s Kieranem si nepovídala. Když se však ráno vzbudila, bolest byla stále silnější. Věděla, že to vyřeší jen vypocením, a když Kieran vstával, chtěla zajít říct Antonovi, ale únava ji znovu ukolébala ke spánku. Probudila se až s polednem. Iryna si prozpěvovala z koupelny, kde máchala prádlo. Na stole v kuchyni leželo psaní od Eliase a ona se zaradovala, že v něm najde pár milých slůvek, namísto nich byl v dopise krátký vzkaz:

Milá Lio,

dnes odpoledne jdu vypovídat k oficírům. Včera jsem dostal soudní rozkaz. Nechtěl jsem tě vyděsit, a proto jsem ti to neřekl. A teď nemůžu usnout a říkám si, že jsem ti to měl říct, ale když jsem šel k nám do pokoje a viděl tě, jak spokojeně spíš, tak jsem ztratil odvahu. Nevím, o co jde, a věřím, že se k tobě vrátím, ale kdyby ne, tak mi prosím věř, že jsem se ničeho nedopustil. Miluji tě, tvůj Elias.