Nechtěný dar (18+)

120. Eliasova výpověď (E)

 K soudu jej vedli vyspalého a najezeného. Očekával po svém dopisu od stráží výsměch, ale oni se k němu začali chovat jinak. Dávali mu lepší jídlo, dokonce teplé. A taky mu na teplotu uvařili čaj. Přestal pro ně být bezcitným Azmariňanem. Jednoho dne se ho dokonce uprostřed výslechu jeden z vojáků dotázal: „Je to tam v Lightmondu tak hrozný, jak se vypráví?"

Elias netušil, co tím myslí. Vždyť se ptal nepřítele. Někoho, kdo se podílel na tom příšerném řádu likvidujícím Gumeny.

„Je," přitakal. „Nejde jen o to, že jsou tam lidé věznění v dolech a zotročení. Jde taky o to, že je Lightmond úplně na mizině, takže není jídlo ani léky naprosto pro nikoho. I když se snažíš nějak pomoct, vlastně nemáš z čeho. A když si všimnou, že někomu třeba jen maličko pomůžeš, tak tě zastřelí. Moc jsem se bál, že by se to mohlo stát a Lia by se dostala k někomu, kdo by ji dočista zmrzačil. Azmariňané v Lightmondu dočista zdivočeli."

„A jak to, že ty ne?" zeptal se ho, přestože už mu Elias vyprávěl většinu svého příběhu. Dokonce o smrti Jacka se zmínil. Jen Liinu skutečnou účast z toho vynechal. Po tom výslechu mu nedali nic. Ani vodu. A teď ho najednou měli za příčetného.

„Já ve městě nežil. Byl jsem stále na cestách v Guménii. Jak už jsem říkal, vedl jsem vojáky. Nebyl jsem v kontaktu s bratrem, jen se svou ženou. Občas mi napsala, ale o tom, jak se lidé, hlavně muži, změnili, mi nepsala. To jsem zjistil až po návratu."

Voják se chápavě usmál a podal mu talíř s jídlem. „Rozvážu ti ruce, aby ses mohl normálně najíst, ale žádné hlouposti."

„Jistě," přitakal. Na to mu voják, kterému všichni říkali Anatoly, rozvázal ruce a podal lžíci. Ani tady mu nevěřili natolik, aby dostal příbor. Pomalu začal jíst. Už si navykl, že se nemá moc přecpat, protože sotva vloží do úst první sousto, přijdou otázky.

„Naposledy jsme mluvili o tvé švagrové. Verity."

„Ano, vím, kde jsme skončili. Verity mě přišla varovat před Prosperem..." dal se do vyprávění.

Když se dostavil k soudu, nestihl ještě ani všechno dovyprávět, stráže mu však sdělili, že soudci řeknou, že plně spolupracoval. Do úst mu dali roubík a vysvětlili mu, že je to proto, aby případně nemohl ovlivňovat svědky. Usadili ho na hlavní lavici se dvěma strážemi s obou stran. Na rukou mu nechali pouta. V soudní síni byla spousta lidí. Ve předu nastoupená porota z dvanácti rádců obklopujících hlavního soudce, starého muže v paruce z černých houní. Ani jeden z rádců nebyl Azmariňan. Na protější lavici viděl sedět Antona s Kieranem a Nikolayem. Iryna se zřejmě doma starala o Dahliu. Anton i Kieran se na něj pokoušeli usmívat a dodávat mu odvahu. Nikolay seděl dosti rozpačitě, jako by přemýšlel, co tu vlastně dělá. Z balkonu narvaného lidmi se k němu linul hluk, nějaké nadávky i obdivné ukazování. Byl pro ně hlavní atrakcí. V davu nad sebou už pár Azmariňanů zahlédl. To jej potěšilo. Viděl je v davu společně s Gumeny. Tak si to představoval. Že jednou budou stát jejich národy vedle sebe jako sobě rovné.

Stráže jej vyzvali, aby se postavil a pak mu sundali roubík a předvedli ho před soud.

„Vaše jméno?" dotázal se jej soudce a tlumočník v rohu místnosti to začal překládat do gumenštiny.

„Elias Frederick Delgado," odpověděl.

„Věk?"

„Dvacet pět let," odpověděl gumensky okamžitě. Soudce vstal ze židle a chvíli si jej podezřívavě prohlížel. „Je vůbec potřeba tlumočník?" dotázal se. Díval se na něj spatra, jako by mu chtěl ukázat, že i jako Gumen může mít vyšší postavení než on, a že by ho měl brát vážně.