Myslel si, že to je jeho konec. Byl o tom přesvědčený. Když jej táhli naposledy od pranýře, dovedl vnímat jenom bolest a horečku pulzující mu v těle. Už týden nic nejedl. První den ve vězení ještě rozeznával hlasy. Azmarinských spoluvězňů i gumenských věznitelů. Poslední den už dovedl rozeznat jen kamennou podlahu, na kterou ho hodili. Pak ho kdosi zvedl a zaslechl nové hlasy. Řekl si, že jim to možná nestačilo. Že přehodnotili jeho zločiny a teď ho vedou k popravě. Trest smrti nedostal jen díky nepotvrzeným slovům několika chlapců, kterým v táboře pomohl. Dahliu u „soudního" stání, jak nazvali to krátké vynesení rozsudku na náměstí, nezahlédl.
Namísto pranýře jej táhli do k popravišti přilehlého domu a chodbou na zasněžený dvůr. Ten dům dříve patřil Prosperovi. Kde teď jeho bratr a švagrová jsou, to netušil. Jejich děti byly v bezpečí ve vnitrozemí, Prosper nejspíš mrtvý. Co dělali Gumeni se ženami se mohl jenom domýšlet. Uprostřed zasněžené zahrady se s ním jeho věznitelé zastavili.
„Tak tohle je ta odporná zrůda, co na tebe šmatala?" zaslechl čísi mužský hlas. Vzhlédl a uzřel tmavovlasého muže s vousy protkanými stříbrnými nitkami a na jejich koncích červenými korálky. Nejspíš jižan. V Azmarinských vrších jim říkávali Nepraví Gumeni. Byli víc snědí, víc vychytralí, ale také jim v žilách méně kolovala gumenská tradice. A do jeho rámě zahlédl zavěšenou Dahlii. Byla oblečená do drahých silných šatů. Nikdy ji neviděl v šatech a ještě v tak pěkných, bohatě vyšívaných. Přes záda měla přehozenou kožešinu. Někdo se musel postarat o to, aby byla v teple a nenastydla.
Přitakala. „Ano, můj muži. To je ten Azmariňan."
Na tváři měla nepřítomný výraz. V jejích očích nenalezl ani jiskřičku z lásky, kterou mu kdysi projevovala.
„Kam s ním?" zaslechl hlas jeden z mužů, kteří jej drželi.
„Do stodoly. S takovými je třeba zacházet jako s dobytkem. Co na to říkáš, ženo?"
„Krásně řečeno, muži," zahlédl na její tváři nepatrný úsměv. Byla znovu vdaná. Za dalšího Gumena. A on se o ni dobře staral. Nemusela už na sobě nosit okovy, nebyla přinucena smrštit celý svůj svět na Eliase. Možná pochopila, že ho ve skutečnosti nikdy nemilovala. A teď už jej dovedla nenávidět. Dovedla se dívat na to, co z něj zbylo. Na toho špinavého zarostlého mrzáka s odporem.
„Přivažte ho v seníku. A doneste mu vodu a zbytek bramborových šlupek od včerejška. Na zbytky tu chybí prase, tak ho aspoň nějak využijeme."
Nechtěli ho zabít. Aspoň ne dnes. Ale co s ním chtěli dělat, se stále nedozvěděl. Odtáhli ho do seníku. Teplota tam byla jen o pár stupňů teplejší než venku. Vyčerpaně zavřel oči a cítil, jak mu ruce přicvakávají k trámu za záda. I nohy mu nechaly v okovech. Pak mu jeden z nich začal lít do úst vodu, chytil jej za nos a smáli se tomu, že nemůže dýchat. Když do něj cpali bramborové šlupky, byl úplně mimo. Nedovedl otevřít oči, jen mechanicky kousal, polykal a překonával bolest z naběhlého hrdla. Následujícího dne už nedovedl ani to. Byl absolutně vyčerpaný a připravený zemřít. Vtom ucítil na své tváři čísi dlaň. „Jsem tady, miláčku," šeptala a on měl pocit, že se mu to jenom zdá. Ležel tam ve vysílený ve vlastních výkalech a slyšel její hlas. Přemohl ho pláč.
Pak cítil, jak mu otevírá ústa a lije mu do nich teplou tekutinu. „To je ono, lásko. Jen pij."
„Lio," zašeptal a otevřel oči. Skutečně tam byla, klečela mu vedle hlavy a její dlouhé vlasy jej šimraly na obličeji. „Myslel jsem, že už mě nemiluješ."
„Ale co tě to napadlo, Elio. Miluji tě. Pořád tě moc miluji," šeptala. Zaslechl, jak něčím chrastí a pak mu do úst začala vkládat kousky namočeného chleba. „Musíš to do sebe dostat, Elio. Musíš dál bojovat, prosím... Udělej to pro mě." A on začal jíst, i když jej stále pálilo v krku, jako by se mu v něm rozhořel oheň.
„Co když tě někdo uvidí?" zašeptal k ní.
„Kostadin je ve městě. Vrátí se až ráno. Jeho muži šli do hospody a Iryna s Aurim spí."
„To je tvůj nový manžel?" dotázal se jí.
„Ano, Eliasi. Kostadin Draganov. Je to vůdce žoldáků."
„A..." vyšlo mu ze rtů. „A chová se k tobě dobře," hlas se mu zlomil.
„Moc dobře, Eliasi. Moc dobře," hladila jej po tváři. „Neboj se o mě. Mě je dobře. Hlavně se snaž nabrat sílu."
„A naše... A naše dítě?"
Lia chvíli mlčela, až se lekl, že se stalo něco špatného. „Naše dítě je v pořádku. Kostadin se ho ujme."
Elias úlevně vydechl a pod jejím dotykem odplul do říše snů.
ČTEŠ
Nechtěný dar (18+)
Romance„Potřebuji ujištění," řekla. „Jaké?" nechápal. „Že se tě teď nemusím bát," odvětila mu. Dotýkala se jej slabě jako vánek. „Ne, nemusíš se mě bát, Lio," vstal, vzal z příborníku nůž a podal jí ho. „Teď jsi ozbrojená. Já ozbrojený nejsem. Jsem silnějš...
