Nechtěný dar (18+)

21. Nechci ti ubližovat (D)

 Bylo to jako by se opět ocitla v Ramestalu. S Todorem dýchajícím jí na krk a mačkajícím jí ňadra. Nezáleželo mu na tom, jestli s ním spolupracuje... Jestli ho vnímá. Poprvé se jí to stalo už tenkrát ve čtrnácti. Tělo jí přestalo poslouchat. Byla to obraná reakce. Její podvědomí se zachovalo správně. Odešlo, když už toho na ni bylo moc, když hrozilo, že by se mohla začít bránit a být za to potrestána. S Eliasem se jí to stalo poprvé a také se jí to stalo poprvé od doby po Jackově smrti. Byl to instinkt malé holky, který se v dospělosti naučila ovládat. Nejspíš si natolik zvykla na bolest, že už se jí nebála tolik jako dřív.

Když se následujícího rána probudila a on spal pod ní na zemi, měla chuť se k němu natáhnout a pohladit jej po vlasech a omluvit se za to, že jej včera tak vyděsila, ale nedovedla to. Z představy, že se jej dotýká, ji svíraly vnitřnosti, a tak se raději více zachumlala do peřiny, která voněla jeho vůní. Elias ten den nemusel vstávat brzy, přesto se probudil jen chvíli po ní. Vyškrabal se na nohy, prokřupl si krk a pohlédl na ní.

„Už je ti líp?" dotázal se a tvářil se přitom provinile.

Dahlia přikývla: „Omlouvám se."

„Za co, miláčku?"

„Za to, že jsem tě tak vyděsila. Nechtěla jsem..."

„Já vím, že ne. Nevím, co se s tebou včera stalo, ale vím, že jsi to neudělala úmyslně. Vím, že neoplýváš žádnými hloupými schopnostmi, které vám připisujeme. Ale rád bych věděl, co se stalo..."

Lia otevřela ústa, avšak vysvětlit mu to nedovedla. Byla příliš vyčerpaná na vysvětlování. Tížila jí představa, kolikrát na ní ten den, jeden z mála volných dnů, bude sahat.

„V pořádku. Nemusíš mi to říkat, jestli se na to necítíš," sáhl na peřinu a odkryl ji. „Vezmu tě do umývárny." Vzápětí Lia popadla peřinu a znovu se přikryla. „Omlouvám se, já..."

„To je v pořádku," řekl znovu a sáhl pro svou košili. Následně ji do ní oblékl a vzal jí do náručí, aby ji zanesl do umývárny. Měla pocit jako když se pod jeho dotykem dusí, pokoušela se na něj nedívat, soustředit se na něco jiného, ale marně. Sotva ji znovu uložil do postele, úlevně vydechla. Elias to napětí zaznamenal, došel jí pro jídlo a nechal jí ho sníst samotnou. Pak z ní však znovu stáhl peřinu. Lia automaticky roztáhla nohy a zavřela oči. Cítila na sobě jeho dech a jeho prsty. Nalehl na ni a ona pocítila i jeho touhu. Sama nedovedla cítit nic. Když do ní vnikl, bolestivě zaúpěla a on se od ní odtáhl. „Můžu počkat," řekl, šel do umývárny a dlouho se nevracel. Pak přišel a dotázal se jí, jestli si nechce číst. „...Nebo mi můžeš dělat společnost u práce," ukázal ke stolu.

Dahlia zakroutila hlavou: „Chtěla bych jen spát prosím."

„Jistě," odvětil zklamaně, usedl ke stolu a procházel listiny. Dahlia mezitím zavřela oči a pokoušela se usnout. Ale nedařilo se jí a po dlouhém úsilí na sobě opět cítila jeho ruce. „Spíš, miláčku?" dotázal se a ona chvíli předstírala, že skutečně spí, avšak Elias se zdál být neoblomný a jí nakonec nezbylo nic jiného, než otevřít oči. Beze slova roztáhla nohy a odvrátila od něj zrak. On jí vykasal košili a začal jí dráždit, po chvíli však zklamaně vstal, přikryl ji, vzal si knihu a šel si ke stolu číst. Zkusil to ještě jednou, to už měla v očíchl slzy.

„Musíš se uvolnit, Lio. Prosím. Nechci ti ubližovat," naléhal na ni. Pak odešel ke stolu, kde nechával karafu s vínem a nalil plný pohár. „Tohle ti pomůže," oznámil jí. Jednou rukou ji chytil za hlavu a druhou se do ní rozhodl číši obrátit.

„Ale..." vyhrkla, protože věděla, že její zesláblé tělo na alkohol nezareaguje dobře.

„Bez odmlouvání," přerušil ji mírně, avšak jeho ruce jí držely pevně. Chtěla se mu vykroutit, ale nedokázala to. Nakonec se mu podařilo jí otevřít ústa a nalít jí do krku celý obsah.

Chutnalo trpce a sotva se jí dostalo do těla, začala se jí motat hlava. Vnímala, jak se jí znovu začíná dotýkat mezi stehny, ale neviděla jej, když otevřela oči, motala se s ní postel a začal se jí zvedat žaludek. Pokusila se dát nohy k sobě, on jí je však držel. „Eliasi," ušlo jí z úst, ale nemohla říct víc, protože se bála, že se jí vnitřnosti obrátí vzhůru nohama. Ruka jí vystřelila ke rtům, začala prudce polykat, aby zadržela obsah svého žaludku na cestě vzhůru.

Najednou z ní zmizely jeho ruce a vzápětí cítila, jak ji podpírá a staví před ní hrnec. Už to déle nevydržela a vyzvrátila všechno, co v ní od snídaně a oběda zbylo. Cítila, jak jí kapesníkem otírá ústa a osušuje čelo.

„Pane Bože, co jsem to za idiota. Promiň mi to, miláčku. Nemyslel jsem... Mělo mi dojít, že to na tebe bude moc," otevřela oči a spatřila jeho vyděšený výraz. Prohlížel si její zkostnatělé tělo. Už tomu byly téměř dva měsíce od doby, kdy jí přivlekli do Lightmondu. Od té doby dostávala někdy jen pár lžic jídla denně. Chyběly jí živiny. Postrádala sílu a víno v jejím těle rozhodně nezpůsobilo příjemné pocity.

Znovu se k ní vrátil ten nepříjemný pocit v žaludku a vzápětí z ní vyšlo pár slin. Více toho v sobě neměla, přesto se její tělo zdálo být připravené tu teorii ještě otestovat. Elias jí znovu otřel ústa a pak jí připravil čaj. Začala jej vidět rozmazaně, oči se jí klížily, postel jako by se pod ní propadala. Cítila, jak do ní chce cosi nalít a lekla se, že další víno. Chtěla s ním začít bojovat.

„Neboj, Lio. To jsou jen bylinky," uklidnil ji a ona otevřela poslušně ústa a pila, vzápětí však i bylinkový čaj skončil v hrnci.

„Omlouvám se," zamumlala.

„Neomlouvej se prosím," řekl jí roztřeseným hlasem. „Je to moje chyba. Kdybys věděla, jak strašně se za to stydím. Já prostě jen nevím, co dělat. Bojím se, že zase dostaneš měsíčky a že promeškáme další měsíc. A bude to jenom moje chyba, protože..."

Chtěla jej poslouchat, ale nedokázala to. Vyčerpáním jí klesla hlava a usnula. Nevěděla, kolik času uplynulo než ji opět probudil neklidný žaludek. Elias seděl na posteli vedle ní a četl si. Sotva postřehl, jak se natahuje po hrnci, sám jí jej podržel a druhou rukou jí odhrnul vlasy z obličeje. „To je ono, jen to ze sebe dostaň," slyšela jej říkat. Todor by se o ni nikdy takhle nestaral. Když ji tenkrát našel ležet na zemi, nejprve do ní rozzlobeně kopl, pak v klidu došel pro ranhojiče. Nespěchal. Ani ranhojič k ní nebyl právě vlídný. Spáchala přečin proti všem gumenským Bohům. Nezasloužila si odpočinek a Todor jí jej ani nemínil dopřát. Už po třech dnech se na ni lepil a uplatňoval manželská práva a u toho ji bil. „Myslela sis, že mě opustíš, ty mrcho. Ale já ti to nedovolím..."

Ty mrcho... Tak jí říkával. Občas přemýšlela, jestli si vůbec pamatuje její pravé jméno.

Elias jí připravil večeři. Jen trochu máslem pomazaného pečiva, přesto kroutila hlavou, „Prosím ne. Sám máš málo a já to v sobě neudržím."

„Klidně budu týden o hladu, když se ti udělá líp. A teď jez. Musíš do toho scvrklého žaludku něco dostat," nabádal ji a ona se od něj vděčně nechala krmit.

Pak odnesl talíř, přisedl si k ní a chtěl ji pohladit po vlasech. Dahlia však ucukla. „Promiň," vyhrkla. „Já se snažím..."

„Ale nejde to," doplnil ji. „Jde o něco, co jsem udělal?"

Přitakala. „Včera v noci, když jsi mě otočil zády k sobě..." odhodlala se mu svěřit. „Todor to tak se mnou dělával," vysvětlila mu, kam putovaly její myšlenky.

Eliasovi ušel lítostivý povzdech.

„Říkal, že... Říkal, že si nezasloužím, aby to se mnou dělal jako s člověkem. Že mám rozumu stejně jako ten dobytek. Vždycky mi nařizoval, abych si klekla na čtyři a pak..." nedovyprávěla to. Neovladatelně se rozplakala. „Včera, když na mě sahal nejdřív tvůj sluha a pak... Moje tělo tohle občas dělá. Vynechá, když..."

„Když je toho na tebe příliš," dořekl za ni Elias, vzal deku a přes ní ji opatrně objal. „Promiň, já... Nemyslel jsem. Strašně mě to mrzí... Dnes už to nebudeme dělat, slibuji." Ulehl vedle ní a ona se najednou cítila v bezpečí.