Nechtěný dar (18+)

25. Přeji si tě v sobě (D)

 Vrátil jí na ruce okovy a ona je bez řečí přijala. Sama si nebyla jistá, co by dělala bez nich. Možná by se víc utápěla v tom, co jí za devět měsíců čekalo. Byla by tu možnost se v tom útápět, protože by s tím mohla něco udělat. Nedostatek volnosti jí však překvapivě nepřekážel. Právě naopak. Nevěděla, jestli by byla schopná to maličké zabít. Pro zbytek světa to možná mohla být zrůda, ale pro ní to malé bylo plodem lásky. Byla si jistá, že tak bylo počaté. Nikoli z povinnosti, ale z lásky. A ona Eliase moc milovala a milovala by i to malé, kdyby k tomu dostala jednou příležitost, tím si byla jistá.

Od doby, kdy jí přepadl Palperoth četla méně a jenom v Eliasově přítomnosti. Merricka by na schodech zaslechla, ale nečekanou návštěvu přicházející hlavním vchodem nikoli. A z toho měla strach. Elias jí sice dál čas od času shodil na zem knihu, avšak ona se po ní nenatáhla. Zato jej více učila Gumensky. Měla to brát jako zradu svého národa a nečinit tak, avšak hovořit s někým ve svém rodném jazyce jí činilo radost. O to víc, když při opravování jeho výslovnosti nabývala jistoty, že k němu může být upřímná a přesto nepřijde žádný trest.

Uléhali teď zase vedle sebe. O tom tvorovi rostoucím uvnitř ní ovšem nikdy nehovořili. Většinou si jí k sobě přitáhl, položil si její hlavu na hruď a před spaním si ve tmě povídali. O svém dětství, o místech, která navštívili, o Gumenských pověrách, jak tomu, v co věřila, říkával Elias, a o Azmarinském všemocném páprdovi, jak toho „tam nahoře" na azmarinském nebi nazývala Dahlia. Vyhýbali se bolestivým tématům, a když na ně nedopatřením přišla řeč a přestalo jim být do smíchu, zabořila tvář do Eliasovy košile, pevně se k němu přitiskla a on se přitiskl k ní. Nehledě na to, že už s ním nemusela uléhat, po něm stále toužila a on zjevně toužil po ní. Někdy si toho všimla, když leželi v těsném objetí. On předstíral, že se nic neděje, pak vstal a dlouho se nevracel z umývárny. Míval pak na tváři provinilý výraz. Ubíjelo jej, že s ní uléhal proti její vůli, a teď, když už s ní uléhat nemusel, se styděl za to, že mu to chybí. Ulehl sice vedle ní, ale už ji pak neobjal. I ona se styděla. Za to, že rovněž myslela na to, na co on.

Do reality se vrátili až o čtrnáct dnů později. Elias ten večer přišel ve špatné náladě. V jinak špatné než obvykle. Díval se na ni provinile. Dal napustit vodu, vzal ji do umývárny, ale sám se tentokrát nesvlékl. Byla příliš při smyslech, příliš „zdravá" na to, aby dovedla nevnímat jeho nahé tělo. Položil ji do lázně a rozvázal jí ruce. „Zvládneš se umýt sama?" dotázal se jí.

„Zkusím to," řekla a sledovala, jak se k ní k jejímu údivu otáčí zády. Ale ruce zvyklé po téměř dvacet dnů na stejnou polohu se těžko ovládaly. „Mohl bys mi prosím pomoct," zavolala k němu. „Promiň, já to nedovedu."

„To nevadí, miláčku. Jenom jsem chtěl... Chtěl jsem..." opakoval a nemohl najít správné slovo.

„Abych měla soukromí?" dořekla za něj.

Přikývl a chopil se žíňky, kterou jí začal opatrně omývat záda. „Zítra se za tebou přijde podívat lékař," oznámil jí.

„Lékař?" zopakovala po něm udiveně. Na okamžik si bláhově představila, jak jí předepisuje mast na rány po biči.

„Ne takový lékař, jakého si asi představuješ. Přijde kvůli tomu..." zarazil se. „plodu."

„Takže už to není dítě," chvěly se jí rty.

„Je to dítě. Ovšem, že je to dítě," sjel jí hadříkem od krku dolů. „Naše dítě. Ale já o něm jako o dítěti mluvit nemůžu. Nemůžu riskovat, že bych se někde prořekl. Už se mi to málem stalo, když jsem o tom mluvil s bratrem. V azmarinštině je to, dokud bude v tvém lůnu, plod. A já se to musím naučit."

„Tak dobře," přitakala nejistě. „A co mi tenhle doktor bude dělat?"

„Bude sem chodit jednou měsíčně zkontrolovat, jestli jsi stále těhotná. Prohlédne tě."

„Prohlédne mě," zopakovala po něm. „Jak?"

„To nevím, ale dokážu si představit, že..."

„Budeš u toho se mnou," skočila mu do řeči.

„Zítra u toho s tebou budu. Jsme domluvení na večer. Ale nepomůžu ti, Lio. Ne dokud tady bude."

„Já vím," potvrdila mu. „A pak je sobota?"

„Pak je sobota," přitakal. „A my dva budeme dělat, co si budeš přát."

Na ta slova se k němu Dahlia otočila. Prudce, až mu kapky přistály na košili. „Víš, co bych si přála."

Elias jako malý školák sklopil zrak. „Řekni to, jestli to bude v mé moci, tak ti to splním."

„Tebe. Dnes."

„Máš mě," odpověděl. „Jsem tu s tebou a nehnu se od tebe na krok."

„Tak to nemyslím," zakroutila hlavou a zadívala se mu do očí. „Přeji si tě v sobě. Já vím, že je to špatné. Že bych to neměla chtít. A nechci, aby sis myslel, že se mi líbilo, když..."

„Ššš..." položil jí ukazováček přes pusu a pak si svlékl košili, kalhoty i podvlékačky a sestoupal k ní do vody. „Pojď ke mně, miláčku," promluvil na ni něžně, přisedl si vedle ní a ona se mokrou dlaní dotkla jeho tváře a pomalu po ní sjížděla dolů, pak přes krk a orosenou hruď. Slyšela, jak pod jejím dotykem lapá po dechu.

„Miluji tě," zašeptala a on jí začal líbat na krku a pomalu se přesouval k ňadrům. Odhodlala se, sáhla do vody a nahmatala jeho ztopořelý úd. Eliasovi unikl překvapený sten. Popadl ji a posadil ji obkročmo na sebe. Pak cítila, jak do ní proniká, objala jej a vzdychala mu do ucha. Zmocnil se jí silně a prudce. Sama se nestihla ani udělat, když se vzepjal.

„Omlouvám se... Omlouvám se..." mumlal bez dechu. „To nevadí, miláčku," vyslovila to poprvé ona. Znělo to zvláštně, ale krásně. „Potřeboval jsi to."

„Já..." ušlo mu ze rtů stále v rozpacích. „Nechci, aby sis o mě myslela, že..." spustil a pak jim oběma došlo, že se chovají úplně stejně.

„Víš, před tebou jsem si nemyslela, že si to můžu někdy až tak užít. Myslím tak často," usmála se na něj. „Na tom, jestli to bude zrovna dnes, mi nezáleží."

„Ale mě ano," vyhrkl a znovu se k ní přiblížil, pak jeho ruka zmizela pod hladinou a ona ji ucítila mezi svýma nohama. Roztáhla je a cítila, jak do ní zasouvá dva prsty a pohybuje s nimi v ní. Druhou rukou jí dráždil. „Všichni svatí..." vyšlo z ní gumensky a vzápětí se dala do hlasitého sténání.

„Co jsi to říkala?" dotázal se jí se smíchem.

„Abys zrychlil prosím."