Nechtěný dar (18+)

139. Snoubenka (D)

 Ve zpovědnici byla tma. Farářovi do tváře neviděla, a to jí dodávalo odvahu. Jinak by se ho příliš bála, aby s ním promluvila. Její vzpomínky při pohledu na něj mířily k těm podobně vypadajícím mužům, z nichž kromě obličeje znala nyní i rozkrok. Ale teď, když na ni vlídně promlouval, jí spíše začínal připomínat Eliase. Představila si, že jednou tak možná také bude vypadat. Bude starý a ve zlatavých vlasech bude mít stříbrné nitky. A ona ho bude milovat stále stejně. Tím si byla jistá.

„S čím se mi chcete svěřit, paní Chakarová?" oslovil ji vlídně.

„Nechci se svěřit. Mám spíš otázku."

„Otázku, kterou nechcete, aby váš snoubenec slyšel?"

„Co je to snoubenec?" dotázala se překvapeně.

„Zasnoubení je akt, který v běžných azmarinských poměrech předchází sňatku. Vy jste předpokládám zasnoubení neměli, ale jelikož se budete brát, v očích církve jste snoubenci."

„Aha..." ušlo jí z úst. „Děkuji, že jste mi to vysvětlil. Víte, já toho moc o Eliasově náboženství nevím a nerada bych udělala něco hloupého."

„Toho se bát nemusíte. Celým obřadem Vás provedu," ujistil ji.

„Víte, mě jde spíš o to, co bude před obřadem a taky..." zarazila se.

„Po něm?" dořekl za ni.

„Ano," přitakala. „Já... Koupila jsem si látku na šaty," řekla roztřeseným hlasem. „A ta látka je..." měla potíže to vyslovit. Dostala strach, že by se na ni farář rozhněval. „Bílá," dořekla a v slzách sklopila zrak. „Chtěla jsem to udělat pro Eliase. Ale on o tom neví a já nevím, jestli vaší církev neurazí, když..."

„Když si jako Gumenka vezmete bílé šaty?"

„Ne, o mojí rasu nejde. Jde o to... O to, že..." začala prudce dýchat. Věděla, že to nezvládne vyslovit. Jako by na sobě znovu cítila doteky mužů, kteří jí zničili počestnost. „Nezvládnu to říct," ušlo ji přiškrceně ze rtů.

„Nebojte se, já vám rozumím. Náš Bůh vidí, zda máte čisté srdce. To je to jediné, na čem záleží."

„Jsou všichni azmarinští duchovní jako vy?" zamyslela se.

„Ne. Mnozí věří v méněcennost vašeho národa. Já mám jiné přesvědčení. Proto jsem také tu. Ve Stakarinu. Takže kdybyste se někdy v budoucnu chtěla přijít vyzpovídat."

„Děkuji," odpověděla na jeho nabídku. Věděla, že jeho nabídku jen tak nevyužije. Protože se ho bála a protože měla Eliase. A tomu se mohla svěřit se vším.

„Je to vše, paní Chakarová?"

„Ne. Já... Nevím, jestli to není moc soukromá otázka."

„Jen mi to povězte. Odpovím vám, jak nejlépe budu moci," vybídl ji.

„Chtěla bych vědět, jak být Eliasovi dobrou ženou," vyhrkla. „Víte, já nevím, jak se má dobrá Azmarinská žena chovat. Co všechno se ode mě vyžaduje. Elias říká, že po mě nevyžaduje vůbec nic, ale je možné, že něco bere jako samozřejmost, a proto ho to nenapadlo."

Farář se na chvíli odmlčel.

„Jestli jsem řekla něco špatně..." vykoktala.

„Ale nikoli, paní Chakarová. Vlastně nevím, jak vám poradit. Na to vás tak dlouho neznám, ale váš snoubenec má pravdu v tom, že se od vás církevně nic nevyžaduje."

„Nemusím mu třeba vařit nebo ho holit?" vyhrkla.

„Kdepak," odpověděl farář.

Když vycházela ze zpovědnice, zahlédla, jak Elias nervózně přechází z jedné strany na druhou. Když ji uviděl, okamžitě k ní vykročil. „Dobrý?" zeptal se jí.