Nechtěný dar (18+)

44. Jaký dostal trest? (D)

 Když se probudila, všechno bylo jinak. Ležela v manželské posteli. Podle tapet nejspíš ve stejném domě. Břicho jí nepřirozeně plandalo, v prsou se jí začínalo předčasně tvořit mléko, ale už nebylo pro koho. Připadala si nechutná, špinavá, rozřezaná na kousky a sešitá znovu dohromady, ale špatně.

„Nevstávejte, paní," ozval se dobrácký hlas jakési ženy. „Máte toho hodně za sebou, musíte odpočívat."

„Já jsem ztratila své děťátko," řekla jí.

„Nad tím křížencem přeci nebudete smutnit. Brzy se vám zase uleví, a pak povijete další děťátko."

„Jak dlouho jsem spala?" dotázala se jí.

„Tři dny. Ale klidně si ještě zdřímněte."

„Já musím..." vyhrkla a chtěla vstát, ale nedovedla to. Potřebovala se podívat ven a přesvědčit se, že neuvidí Eliase.

„Nevstávejte. Váš muž říkal, že vás nemám pouštět ven. Potřebujete se šetřit."

„Můj muž?" opakovala po ní. „Ale já nemám muže. Můj muž je mrtvý."

„Pan Draganov."

„Draganov," zopakovala po ní. Pak si vzpomněla na to, jak jim duchovní svazuje ruce. „Ne, to ne... Já nechci být vdaná. Nesouhlasila jsem s tím. Neřekla jsem ano."

„Ani jste nemusela. Jako bývalá otrokyně jste pozbyla právo o tom rozhodovat. Jistě to máte v hlavě po tom, co jste prožila, trochu pomotané. Ale váš muž vám ukáže, jak znovu přejít na správnou cestu."

„A můj syn? Kde je můj syn? Chci ho vidět!"

Stará paní vstala, otevřela dveře a zvolala: „Auri!"

V tom k ní přiběhl její chlapeček. Vypadal lépe. Byl celý vymydlený. „Tady jsi, miláčku. Strašně jsi mi chyběl."

„Maminko, já o tebe moc bál. Otec říkal, že..."

„Tak otec. Tak ti poručil, abys mu říkal?"

Chlapec přitakal, „říkal, že když se nezbavíš toho miminka, tak přijdeš do pekla."

„Neboj, maličký. Už jsem se ho zbavila," natáhla k němu dlaň a hoch se namísto toho, aby ji přijal, vrhl Dahlii do náručí. „Teď spolu budeme každý den, viď maminko."

„Ano, maličký. Teď už budu jenom s tebou," rozplakala se a svírala jej, co nejpevněji dovedla. „A jak se máš? Dávají ti najíst?"

Hoch přitakal: „Iryna moc dobře vaří."

„Tak Iryna," zopakovala a stará služka se jí uklonila a doplnila: „Iryna Lyubová. Vaše sestra mě propujčila do služeb pana Draganova pro vaše potřeby."

„To je od ní ohleduplné. Všechno je od ní ohleduplné," vyhrkla rozčíleně. Snažila se před chlapcem ovládnout emoce, ale nedovedla to. Pořád jí po tváři stékaly slzy. Jako by se ten proud nikdy nedovedl zastavit.

Následující večer jí služebná přinesla plný tác jídla a stejně tak následující ráno. Její muž se za ní nezastavil a ona byla ráda. Nepřála si patřit nikomu jinému než Eliasovi.

Když po pěti dnech od zahájení okupace města zaslechla jeho jméno vycházet z náměstí, těžkopádně se začala škrábat na nohy. Všechno jí bolelo a ještě ke všemu dovnitř právě vešla služebná, aby se dotázala, zda něco nepotřebuje.

„Nemůžete vstávat," oznámila jí. „Jste ještě příliš slabá."

„Já musím," vyhrkla skrze zaťaté zuby. „A jestli jste tu pro moje potřeby, tak mi pomůžete k oknu."

Iryna ji k němu zavedla a podepírala ji, zatímco Lia shlížela dolů. Zahlédla v dlouhém zástupu gumenských vojáků vedoucích na pódium trestance v rozedrané košili Eliase.

„Chcete vidět, jak si za tresty, které na vás spáchal, odpykává spravedlivý trest?" dotázala se jí služebná.

„Tak nějak," odvětila trpce. Nevěděla, jestli má být vděčná, že je naživu. Všimla si ran na jeho zádech. „Jaký... Jaký dostal trest?"

„Sto ran. Pak bude otrokem vašeho muže. Alespoň než se přijde na to, kam ty zrůdy poslat. Nejspíš za Severopol na práci."

Lia na okamžik měla pocit, že přestane dýchat. Sto ran... Vzpomínala, jak se dotýkala jeho hladké kůže, zatímco jej Gumenové vedli k pranýři. Košili už měl roztrhanou z předešlého dne. „Dělají to postupně. Po dvaceti ranách, aby zůstal vzhůru. Včera dostal prvních dvacet," objasnila jí služebná.

Sledovala, jak jej přivazují, a měla chuť křičet, ale neudělala to. Jen tam stála a doufala, že z té dálky zachytí jeho pohled, že mu pošle veškerý zbytek sil, který jí zbýval. Venku byl chlad. Padal sníh. Promáčel mu vlasy i zakrvácenou košili. Vzduchem prolítla první rána a kdosi z davu po něm hodil kamenem, který mu dopadl na rozedřená záda. Elias však ani nevykřikl. Kat se zdál být krutý. Vkládal do švihů sílu. Lia si celou tu dobu pro sebe šeptala pár slov. Bude to v pořádku, miláčku. Bude to v pořádku. Kdyby se tam teď mohla rozběhnout, hladit jej po vlasech a opakovat ta slova, udělala by to. Tahle se mohla jen dívat a tiše trpět s ním. Když jej odváděli, na schodech vedoucích k pódu zakopl. Ten muž s energickými, prudkými a především vždy ladnými pohyby zakopl. Jeden z vojáků do něj kopl, aby sebou hnul, a on se vyškrábal zpět na nohy a nechal se odvézt do vězení. Pak si i Lia nechala pomoct do postele. Tohle bylo zase její vězení. Její trest za lásku k Azmariňanovi.

I následujícího dne ho sledovala jít k pranýři. Vypadal mnohem hůř, než ten předchozí. Kašlal. Ale znovu ani necekl. Zato ona plakala, po tvářích jí tekly slzy a opakovala si, že brzy už bude po všem. Ale po čem? Po jeho prvním trestu. Tím druhým bude, že s ním bude sdílet stejný dům, ale nebude mu smět pomoci od bolesti.

Za jejími zády se objevil muž. S tmavými vlasy i vousy a na konci těch vousů zavěšených pár červených korálků. Vylekaně se otočila.

„Řekl jsem Iryně, ať tě nepouští z postele. Musíš se šetřit," promluvil k ní mile a rozkazovačně zároveň a jí napadlo, že aspoň nebude tak krutý jako Todor.

„Omlouvám se, chtěla jsem jenom vidět, jak se mu dostane spravedlivého trestu za to, co mi provedl," sklopila před ním zrak a Kostadin si ji v denním světle prohlížel. Pak jí k jejímu překvapení zajel pod košili a dotkl se jejího mlékem nalitého prsa. Zmáčkl jej a zamokřil jí košili. Lia zavrávorala a on ji zachytil a dovedl na postel. „Jsi moc pěkná," řekl. „Poté, co jsme dobyli město, jsem se trochu obával, komu jsem se to přislíbil. Ale vidím, že i Azmariňané mají slabost pro pěkné tvářičky." Seděli vedle sebe a ona se k němu odvážila vzhlédnout. Byl to divný pavouk. Nedovedla v očích vyčíst jedinou emoci.

„Pochopitelně rád počkám, než zkonzumujeme manželství, ale myslím si, že by to mělo být co nejdřív. Dítě ti odvede myšlenky a mě přesvědčí, že po tom azmarinském parazitovi jsi ještě plodná."

Lia mlčela. Představa, že se jí každý večer dotýkají jeho ruce, jí děsila.

„Ale do té doby," dořekl... „Jistě víš, jak mi posloužit jinak," ukázal si do rozkroku, rozepl si kalhoty a odhalil svůj splihlý úd. Pak zničehonic chytil Liu za vlasy a začal přirážet do jejích úst.

O dva dny později ze svého okna sledovala, jak Eliovi zasazují poslední, stovtou ránu. Košile už na jeho těle nedržela. Všude po těle měl rudé šrámy. S posledními ranami se mu podlomily kolena a vyšlo z něj pár výkřiků. Pak ho odtamtud odtáhli jako zdechlinu. Ona v ten den poprvé sešla sama od sebe z lůžka do útulné světnice v přízemí. Chtěla být u toho, až jej přivedou. Chtěla, aby věděl, že žije. Že jeho oběť nebyla zcela zbytečná. Žila, ale chtělo se jí umřít.