Nechtěný dar (18+)

71. Nechci rozbroje (D)

 Zvládli to společně. I doteky, i bolest. Uprostřed horké vany se Elias opřel o Dahlii a ona mu opatrně myla záda. Rány se mu pomalu hojily, kůže kolem nich prostupovala jako by byla prošitá červenou nití. Zato noha ho stále moc pálila. Když ho Anton pomáhal dostat do vody, křečovitě mu stiskl paži. „Bože," zabědoval azmarinsky.

A i přes ten bolestný výjev měl Anton stále ten hloupý stupidní nápad postavit Eliase na nohy už ten večer. „Pár kroků kolem postele. Musí si to cvičit. Ani se nenaděješ a je tu léto."

„Ale je ještě pořád slabý," namítala. Zato Elias se zdál být povzbuzený jejich předchozím rozhovorem. „To zvládnu. Musím to zvládnout, Lio, jestli se odsud máme společně dostat." Chtěl jí dokázat, že skončil se sebelítostí a začíná bojovat, ale ona po něm nechtěla, aby se kvůli ní ještě více zmrzačil.

„Podepři ho," nakázal jí Anton a každý popadl Eliase z jedné strany. Elias spravil jeden krok a pak si Lia všimla, jak se mu protáčejí panenky. „Antone, musíme ho položit."

„Ještě pár kroků, kluk to zvládne," řekl, ale, sotva se Elias pokusil o další krok, vyklouzl jim a složil se na zem. „Motá se mi hlava," uniklo mu ze rtů.

„Pohár vody," houkla na Antona, podepřela Eliase a dala mu napít. „Všechno popořadě, lásko. Netlačím na tebe," šeptala mu, zatímco pil, a hladila ho po vlasech. „A nebudu se na tebe zlobit, nehledě na to, jak dlouho ti potrvá nabrat sílu."

S Antonem ho opatrně zvedli a odtáhli do postele. Když Anton odešel spát, ulehla vedle něj a přitiskla se k němu. Elias mlčel. Jenom se na ni díval.

„O čem přemýšlíš, lásko?" dotázala se jej.

„To ti nemůžu říct, Lio. Já nechci, aby ses na mě zlobila. Nechci rozbroje. Opravdu ne..."

„A já nechci, abys měl pocit, že mi nemůžeš říct cokoli. Protože můžeš, Eliasi. Jsem tu pro tebe. Jako ty jsi tu byl pro mě. Byla jsem sobecká, když jsem ti to zakazovala. Já jenom... Zlobila jsem se, protože jsem na chvíli dovedla zapomenout na Kostadina. A tys mi ho zase připomněl. Ale vím, žes to řekl, protože tě to trápí stejně jako mě. Vím, že máš vztek a že bys nejraději něco rozmlátil, ale nemůžeš, a proto trpíš ještě víc."

„Jak mě můžeš tak dobře znát," ušlo mu udiveně. „Víš já... Přemýšlím o něm. O tom, co se děje v tomhle pokoji, když já jsem ve stodole. Snažím se na to nemyslet, ale nejde mi to. Prostě to nejde. Dívám se na ty zakryté věci a přemýšlím, co je pod tím, a co ti s tím dělá. Přemýšlím o tom, že tě po tom nemůžu vzít do náručí a utišit tě."

Lia vstala a sňala ubrus. „Tohle do mě strká," ukázala na černé kuličky. „Říká, že jsem moc široká a tohle že pomůže. Tímhle mě švihá. Od toho jsou ty oděrky na zádech." Klipsy mu vysvětlovat nemusela.

„Svlékni si košili," řekl z ničeho nic a Lia se vylekala. „Nebudeme nic dělat," usmál se na ni mile. „Jen si ji svlékni a klekni si zády ke mně."

„Eliasi, já mám strach," pronesla.

„Neboj se, lásko. Neublížím ti," uklidnil ji a ona si sňala košili a usadila se zády k němu.

„Teď se tě dotknu," zašeptal a jeho prsty se dotkly Dahliiných zad. A pak na nich najednou měla celou dlaň. Jemnými pohyby ji masíroval.

„Tak co? Jaké to je?" dotázal se jí.

„Úžasné," pronesla po pravdě. Záda už ji příliš nebolela. Rány po Eliasově biči zbělaly, jen ty kulaté, ale hluboké oděrky od Kostadinovy důtky ji stále hyzdily a těm se šikovně vyhýbal.

Pak kromě rukou ucítila na svých zádech i jeho ústa. Líbal ji tam, kde jí kdysi působil rány.

„Nad čím přemýšlíš teď?" dotázala se jej.

„Neumím to vysvětlit. Je to spíš pocit."

„Jako když se ti chce rozskočit srdce?" vyhrkla.

„Jsi neuvěřitelná," zasmál se. „Jak můžeš říkat takové nesmysly a přitom jim dávat takový smysl?"

Otočila se k němu a najednou po něm strašně moc toužila. Zatímco neodvrátila zrak od jeho očí, sklouzla mu rukou mezi nohy a začala ho přes látku podvlíkaček hladit. Elias se tam dole už začínal vzchopovat, ale najednou se zdál být podezřele zamlklý.

„Co se děje, lásko?"

„Pořád se mi motá hlava," přiznal. „Ale jestli to chceš, tak si to vezmi. Také nechci, abys s čekala dítě s ním."

Lia se od něj ale odtáhla. „Nebudeme to dělat. Teď je důležitější, abys byl v klidu a aby ses uzdravil," pokoušela se neznít zklamaně. „Chceš už jít spát?"

„Ne," zakroutil hlavou. „Mohl bych si chvíli číst?"

Lia přitakala: „Jistě, Elio. Můžu ti přinést nějakou knihu po..." než řekla jméno jeho pravděpodobně zesnulého bratra, zarazila se.

„Ne, stačí mi ty pohádky. Stejně by tu nebylo nic, co bych četl rád," usmál se na ni a sledoval ji, jak našátrala ve skrýši za knihovnou knihu a podala mu ji. Pak vedle něj ulehla. „Chceš si číst potichu?"

„Můžu číst i nahlas, jestli chceš."

„Budu ráda," řekla, přitulila se k němu, zavřela oči a poslouchala jeho hlas. Kniha mu po chvíli sama vypadla z rukou a Lia si všimla, že usnul.