Nechtěný dar (18+)

38. Postarám se o tebe (E)

 „Co je, Merricku?" zvolal. „Už jsem chtěl jít spát."

„To není Merrick," zaslechl z druhé strany dveří Veritin hlas.

„Co tu u všech svatých v tuhle dobu chceš?" rozezleně zabručel. Neměl náladu jí otevírat. Měl náladu na jiné věci a ta nálada se na něm dost projevovala. Ale teď už by to stejně nemohl dotáhnout do konce. Liu příchod nezvaného hosta vystrašil.

„To ti řeknu uvnitř," ozvalo se z druhé strany. „Neboj, jsem sama. Merrick mě vpustil dál a pak šel do hospody."

Elias popadl svůj župan a přehodil jej přes Liu. „Zabal se do něj." Pak přešel ke dveřím a otevřel jí. Sotva švagrová vpadla dovnitř, tak za ní zamkl. Verity si mezitím obhlížela na posteli sedící do Eliasova županu zabalenou Gumenku. „Dlouho jsme se neviděly."

Elias usedl na postel vedle Lii a ona couvala k němu a nechala se kolem něj obejmout kolem pasu. „Tak, o co jde?" promluvil k ní méně příkře, jelikož se začal obávat, že by si své mlčení mohla rozmyslet.

„O Prospera. Včera mu chcípla ta jeho Gumenka. Má z toho trochu špatnou náladu a myslela jsem, že bys měl vědět, že si ji nejspíš přijde vybít sem."

Lia se na ta slova přimkla k Eliasovi.

„Měl bys jí zbičovat," prohlásila Verity jako by nic. „Až ji Prosper uvidí, dojde mu, že ji vůbec nebiješ."

„Nebudu ji bít. Je těhotná."

„Je to Gumenka. Tvojí povinností je držet nad ní přísnou ruku," vstala a vytáhla ze srolovaného vaku bič. „Přivaž jí," ukázala k trámu nad postelí.

Její rozkaz se nejprve střetl s Eliasovým nesouhlasným pohledem. „Dělám to pro tebe. Pro tvoje dobro," upozornila ho. A pak se k ní k jeho údivu přidala i Lia. „Poslechni ji, prosím, miláčku. Já vím, že se o mě pak postaráš."

„Ještě ty začínej," postěžoval si pro sebe a než z ní svlékl župan, políbil ji na rty, přičemž cítil, jak jej objímá a hladí po zádech. Stáhl z ní látku, vzal okovy a secvakl jí ruce. Nahou ji postavil pod trám a natáhl řetěz mezi jejíma rukama a kusem dřeva. Chystal se vzít si od Verity bič, když mu řekla: „ustup."

Ustoupil, i když to pro něj nebylo lehké. Sledoval, jak Verity přistupuje k tmavovlasé dívce s bičem a slyšel Liu zašeptat: „Miluji tě."

„Miluji tě," zopakoval než se jí bič poprvé dotkl. Z jedné rány se staly dvě, ze dvou tři. Pak už jich bylo pět. Při sedmé se neudržel, „přestaň. Už toho bylo dost." Ale Verity jej neposlechla, a tak před ní vběhl a bič se obtočil nejen kolem Dahliiných nohou, ale rovněž mu prosekl kalhoty. Švagrová od něj vylekaně odstoupila. „Odpusť, to jsem nechtěla."

„Polož to," zavrčel k ní vztekle. Odepnul Liu a vzal ji opatrně do náručí. Po tvářích jí stékaly slzy záda měla v jednom ohni. „Už je dobře, miláčku."

„Bojím se, Elio," zašeptala. „Moc se ho bojím."

Elias změnil jazyk, aby mu švagrová nerozuměla: „Až to bude za tebou, tak k tobě přivedu synka, dobře. Mysli na něj, lásko. Na to, jak se na něj těšíš."

Lia zřejmě ani nedoufala, že by to pro ni ještě někdy udělal a začala se skrze slzy usmívat.

„Cos jí to řekl?" zajímala se Verity. On ji namísto odpovědi minul a zamířil pro mýdlo a měsíčkovou mast. „Ještě něco jsi nám chtěla sdělit?" dotázal se jí podrážděně a sledoval, jak se zvedá a odchází.

Následujícího dne v práci přemýšlel na střídačku o tom, jak to přehnal on i jak to přehnala ona. Naštvaný byl jak na sebe, tak na Verity. Rozseklá kůže na noze jej otravovala při práci. Lia mu navrhovala, ať si to taky vyčistí a namaže, ale on nechtěl plýtvat měsíčkovou mastí a její radu poslechl jen zpola.

Měl dojem, že Verity přehání, když říká o Prosperovi to, co mu naznačovala. Že je jen zbytečně přišla vyděsit. Vždyť Prosper teď vlastně dostane novou děvku. Nového fackovacího panáka. Jak by nemohl být spokojený. Ale on spokojený nebyl a Elias se o tom přesvědčil hned následujícího dne, když se vracel domů.

„Přišel Váš bratr," oznámil mu u dveří Merrick. „Říkal jsem mu, že ještě nejste doma, ale on, že na Vaší přítomnosti tolik netrvá."

„Aha, ovšem. Chápu, snažil se znít bez zájmu. Pomalu vyšel nahoru a vešel do pokoje. Jeho bratr za postelí vzdychal jako poraněné prase, Liu ale neslyšel vůbec a to jej zneklidnilo.

„Jakápak milá návštěva," oznámil mu svůj příchod.

„Pár vteřin, bratříčku. Pár vteřin," odrazil jej Prosper a vzápětí se vzepjal. Elias zůstal za postelí, daleko na to, aby mohl vidět kohokoli z nich, a ještě se otočil zády, aby se bratr mohl doupravit.

„Něčím tě pohostím?" dotázal se ho, sotva jeho bratr vstal.

„Ale kdepak. Jsi pohostinný a milý, jako vždy, ale spěchám. Představ si. Ta moje děvka předevčírem chcípla, takže nestihnu naplnit roční plán."

„To mě mrzí," pronesl Elias. „Ale aspoň jeden z naší rodiny přispěje."

„Tím bych si nebyl tak jistý. Ta tvoje už to má taky za pár," ušklíbl se a hlédl se za postel, odkud se stále neozval jediný zvuk. „Tyhle Gumenský děvky... Jsou s nima jenom starosti," řekl a minul Eliase na cestě ke dveřím.

Mladší z bratrů se musel podepřít o stůl, aby neupadl do mrákot. Obešel postel a uzřel bezvládné dívčí tělo. Byla celá zamotaná do provazů, její oči mířily kamsi ke stropu.

„Ne, to ne... Tohle ne..." vykoktal a klesl k ní. Okamžitě jí rozvázal oprátku kolem krku a začal z ní sundávat lana. „Jsem tady, lásko. Jsem tady, slyšíš mě?" Nahmatal jí slabý puls a všiml si, jak pomalu přivírá zarudlé oči. V tu chvíli jej napadlo, že ho možná už nevnímá, že se kvůli Prosperovi pomátla. Na zemi pod ní byla voda. Uvolnily se jí svěrače. Okamžitě vstal a doběhl zamknout. Merrick je tam takhle nemohl vidět. Pak chvíli přecházel kolem ní a přemýšlel. Jestli tam už opravdu nebyla ona, pak ji musel zabít. Nemohl ji nechat takhle naživu. I kdyby se jejímu tělu nějak podařilo to dítě udržet. Odemkl pokladnu a vytáhl revolver, pak jí ho namířil k hlavě a začal si dodávat odvahy, aby to udělal. „Promiň mi to, lásko. Promiň mi to..." zašeptal a pak, než stihl zmáčknout spoušť, zahlédl, jak pomalu otevírá ústa. Nedívala se na něj, její oči se zdály být matné a prázdné. Vytratila se z nich tajemná jiskra.

„Eli..." ušlo z nich jeho jméno. Nebo se mu to možná zdálo, protože to tak moc chtěl slyšet.

Odhodil zbraň, „ano, lásko. Jsem tady. Jsem tady," opakoval a hladil ji po vlasech. „Jestli mě slyšíš, mohla bys prosím tě dvakrát mrknout?" chtěl se přesvědčit, že jej neklamou smysly.

A ona zamrkala a to mu vhrklo do očí slzy. „Postarám se o tebe, lásko. Neboj se. Postarám se o tebe, jak jsem slíbil." Došel ohřát teplou vodu, vzal ji do náručí a uložil do vany, kde ji umyl. Stále se na něj nedívala, ba naopak, zavřela oči, ale vnímala jej. Byl si jistý, že jej vnímá, podle toho, jak se zachvěla, kdykoli se dotkl jejího těla. Uklidil kolem postele a otevřel okna, aby vyvětral, pak ji odnesl k sobě na lůžko. Když zaklepal Merrick, nařídil mu, aby nechal jídlo u dveří. „Jsem asi nemocný," zalhal a zakašlal. „Mohl bys prosím vyřídit na správě dolu, že se tam teď pár dnů neukážu. Nerad bych nakazil někoho ze spolupracovníků."

„Jistě, pane. Budete si ještě něco přát."

„Dnes už ne. Raději běž. Nerad bych tě nakazil," mohl si tím vyšetřit maximálně tři dny. Tři dny do víkendu, pět dnů s víkendem. Do pondělí se to muselo změnit.

Když si byl jistý, že Merrick odešel, vzal jídlo a pokusil se ho vkládat Lie do úst, ale ona jej nerozkousala ani nepolkla. „Takhle to nepůjde, Lio. Musíš jíst," nešťastně na ni naléhal, ale nakonec jí jídlo z úst vyjmul a zašel jí aspoň pro čaj. Nalil jí ho trochu do úst a pak jí zacpal nos, aby jej musela vdechnout. Bolestivě přitom úpěla a on se začal obávat, že ochrnula. „Snaž se prosím, lásko. Nejsem připravený o tebe přijít," hladil ji po vlasech, pak ji přikryl, ulehl vedle ní, natáhl se po její ruce a sevřel ji. „Nenechám tě odejít. Ne dokud bude existovat jediná jiskřička naděje, že budeš zdravá a svobodná."