Nechtěný dar (18+)

93. Dvojčata (D)

 Věděla to jistě. Z toho, jak jí bolely ňadra. Z toho, kolikrát ji za den musela Verity pomoci do umývárny. Byla si jistá, že čeká dvojčata. Ale zároveň nabývala jistoty, že se to od ní Elias nedozví. Bylo by to pro něj jen víc zodpovědnosti a víc zklamání. Rozhodla se to před ním skrýt, stejně jako se rozhodla před ním začít skrývat své city. Byla ve třetím měsíci, břicho jí rostlo a zbývalo možná i méně než půl roku. Přicházela o naději a rozhodla se, že jejich pohádka tím končí. Že na ni snad dovede zapomenout a po nějakém čase si znovu připustit, že je jenom hloupá gumenka, se kterou se nikdy neměl zaplést. Najde si Azmarinskou ženu, která ho zahřeje v posteli a vyslechne si jeho trápení, a ona pro něj začne mít stejnou cenu jako zvíře. Chovná klisna... Tak to řekl Kostadin.

Ještě naposledy se k němu z vlastní vůle přivinula. Potřebovala ho mít u sebe. Dotýkat se ho, laskat ho. Slyšet, jak sténá. Vnímat, jak po ní touží. Sledovat, jak se v měsíčním světle napíná a z úst mu vychází ochraptělé vzdechy. Když bylo po všem, odtáhla se od něj. Dost jasně mu dala najevo, že nechce, aby její doteky opětoval, a on ji proto nechal spát.

Následující ráno Elias nikam nemusel, ale netrávili spolu čas v peřinách. Lia se rozhodla začít věci komplikovat. Sotva začala potřebovat jít do umývárny, oslovila ho jinak, než dřív.

„Pane, mohl byste mi prosím pomoci do umývárny?" zašeptala k ještě rozespalému muži.

„Co blbneš? Tohle není vtipný, Lio," zabručel v polospánku.

„Omlouvám se, pane. Sama se tam nedostanu," sklopila zrak.

To už Eliasovi došlo, že je něco vážně špatně. „Co se děje, miláčku?"

Lia mlčela. Nevěděla, jak na to zareagovat.

„Zlobíš se na mě kvůli něčemu? Jestli to tak je, tak se mi svěř a já se ti omluvím. Ale už to prosím neopakuj."

Dál mu neodpovídala. Bolelo ji to. Nebyla si jistá, že se k němu dovede chovat tak krutě, ale odhodlání ji přesto neopouštělo.

„Zase mlčíš..." zakroutil nad tím naštvaně hlavou, pak vstal, popadl ji a v náručí ji donesl do umývárny. Beze slova ji pak vrátil zase na postel. „Děkuji, pane," pronesla.

To už se Elias neudržel: „Už dost, Lio."

„Jak poroučíte, pane," špitla a roztřásla se. Jeho křik ji vylekal.

„Jestli toho okamžitě nenecháš, tak...." zarazil se. Věděla, že jí nechce vyhrožovat. Také si byla jistá, že jí neublíží. Alespoň ne teď. Opatrně začala slézat z postele.

„Kam jdeš?" dotázal se jí teď už nahněvaně.

„Na své místo, pane," odpověděla mu.

„Zůstaň na posteli a nech toho trucování," vybídl ji a na tu chvíli si pro něj Lia připravila další nepříjemnost. Vrátila se na postel, vyškrábala se na čtyři, roztáhla nohy a vystrčila zadek. „Jak poroučíte, pane."

V tu chvíli ji Elias strhl zpátky do peřin. Hlas se mu roztřásl. „Už dost..." zašeptal. Lie po tváři stekla slza, ale nenechala se jí odradit. „Pán mě chce jinak?"

„Pán chce, abys mu přestala říkat pane. To už jsi ve mně ztratila veškerou důvěru?"

Odmlčela se. Cítila, jak ji začíná hladit po vlasech. Stále ji křečovitě svíral a ona se pod jeho dotykem nemohla pohnout. Zavřela oči a odvrátila od něj hlavu. Vtom dovnitř vešla Verity.

„Tak to má být, Eliasi. Vezmi si, nač máš právo," řekla posměšně. „Už jsi skončil nebo můžu dál?"

„Nic jsem ne..." zarazil se Elias a zrudl. Pak vstal. „Poslyš, potřeboval bych s tebou něco probrat. Ale dole..."

„Takže už si vyčítáš, že jsi ji naučil azmarinsky?"

Na to Elias nic neřekl. Liu napadlo, že ho třeba od sebe dovede odehnat mnohem rychleji, než si původně myslela. Vstal a společně s Verity vyšli na chodbu. Po deseti minutách se vrátil.

„Tak ty ho prý zase trápíš," ušklíbla se na ni Eliasova švagrová.

Lia na to nic neřekla. Ruce jí ještě stále pálily od puchýřů.

„To tě mám svázat a zmrskat, abys přestala být na obtíž?"

Lie zatrnulo, Elias ale Verity zarazil: „Nikdo nikomu ubližovat nebude. Lia je těhotná, a proto je teď citlivější. Však ono ji to přejde. Vzal ze stolu hrnek s čajem a snídani a nesl ji k ní. „Najíš se."

„Prosím ne, pane. Nezasloužím si vaše jídlo, pane," odmítla ho okamžitě.

„Už chápu, cos tím myslel," ušklíbla se Verity a došla do přípravny pro bandasku zkvašené kaše. „Dej jí tohle. Tohle si vezme. Viď, Dahlio?"

Elias se podíval na obsah lahve. „Tohle jí přeci nemůžu dát."

„Jen do toho. Pozvrací se a pak bude ještě ráda za tvou snídani."

Na chvíli váhal. Pak přeci jen přikývl. „Jestli chceš tohle, máš to mít." Také on doufal, že ji zlomí.

Lia i přes to, že se jí zvedal žaludek, vypila gumenský příděl. O pár minut později se to v ní však opravdu mlelo. „El..." vyhrkla a on se k ní okamžitě otočil. Ale nedořekla to. Namísto toho se opravila. „Pane..." Ruku si dala před ústa.

Navzdory její neposlušnosti se k ní Elias rozběhl s prázdným hrncem, zvedl ji, a když zvracela, držel jí vlasy. Pak ji utahanou podepřel. „Verity, přines mi kousek namočeného hadříku!" zavolal na švagrovou a pak Lie otřel ústa.

„Dobrý?" zašeptal k ní a ona v mdlobách zakroutila hlavou. Vzal znovu do ruky hrnec a položil si ho na klín. „Hlavně v klidu, lásko. Chvilku počkáme."

Do očí se jí draly slzy. To něžné oslovení milovala a nenáviděla zároveň. Věděla, že jestli zůstane na přídělech, tak nepřežije ani ona ani její dítka. Ale ta varianta se jí nyní nezdála tak příšerná.

Po chvíli, kdy už nabyla vědomí, se jí dotázal. „Nechtěla bys čaj? Nebo něco zdravého k jídlu?"

„Děkuji, pane," zašeptala. „Pán je moc pozorný, ale já si vaše jídlo nezasloužím. Jsem jenom špinavá Gumenka."

„Jsi moje Lia, tak už prosím neblázni."

Na to Lia opět nic neřekla. Veškeré jeho prosby nechávala bez odezvy. Když ji však položil na postel a šel pro pouta, ihned se sesunula na zem a začala se škrábat pod lůžko. Na to Elias už nic neřekl, odhodil okovy a zavřel se v přípravně. Verity nic neřekla a v tichu stolovala. Zevnitř se ozvalo pár ran. Tříštění talířů. Měl vztek. A konečně ho i mohl ventilovat. Pak se vrátil, cosi v místnosti chystal, klekl si k posteli, chytil do klubíčka schoulenou dívku za nohu a vytáhl ji ven.

„Nedáváš mi na výběr, miláčku," řekl a začal jí táhnout k železné židli. Když se začala vzpouzet, dotázal se jí: „Takže si ode mě to jídlo vezmeš?" Ale jelikož se nedočkal žádné odezvy, přivázal ji a do úst jí dal náhubek s otvorem.

Nemohla se pohnout. Seděla tam nahá bez schopnosti ho přesvědčit o tom, aby ji pustil, ale ona by to stejně neudělala. Pak vzal deku a přehodil ji přes ní. Přinesl čaj a rozkouskoval jí snídani. Pak jí ji začal vkládat do úst. A ač ona polykat nechtěla, byl trpělivý a nevzdal to s ní. Nakonec přinesl kýbl a ten přivázal za ucho k oběma opěradlům. „Když ti bude špatně, zvracej do toho." Chtěl od ní odstoupit, a pak se zarazil, sklonil se k ní a políbil ji na čelo. „Já v nás věřím. Vždycky v nás budu věřit."