Nechtěný dar (18+)

182. Rozškrábané číslo (E)

 Nepamatoval si, kdy se naposledy tak opil. Ale potřeboval to. S každým dalším dnem, který se blížil k výročí úmrtí jeho ženy si připadal jako větší ubožák. Za to, že tam tenkrát nebyl, když měl být u ní. A teď měl svůj vlastní život, smál se se svou ženou a dětmi a měl dobrou práci. A Mary zbyly jen vzpomínky. Tak rychle ji dokázal odstavit na jinou kolej. Prostě na ni zapomenout. Její obličej už se mu pomalu začal vytrácet z paměti. Přemýšlel, jestli by ji ještě poznal, kdyby ji někde potkal. Ale nepotká... Protože dovolil, aby jí zařízli jako zvíře. A Lia mu to vůbec neusnadňovala. Jednou ji zahlédl s korálky ve vlasech. Měla vlasy stejně spletené jako Mary. A pak ty květiny ve vlasech. Nejdřív ho to uchvátilo, a pak znovu připomnělo. A pak mu připomněla ty vášnivé noci. Jak ji svíral, jak se do ní prudce dobýval, zatímco odpočítával čas do dne, kdy bude muset zase na frontu. S Liou to bylo jiné, ale on to chápal. Akceptoval to. A teď to od ní cítil jako zradu. Že mu musí připomínat jiný život. Kdy byl jiný. Vulgární, víc nerozvážný, a možná více bezcitný. Jinak by se přes smrt Mary přeci nikdy nepřenesl? Nebo ano? Nedával za to vinu Lie, vinil sebe. Za to, že se teď cítí tak šťastný a je rád, že už nežije tím starým životem. Jenže do toho starého života patřila Mary.

„Takhle s ní nemůžeš mluvit," domlouval mu Anton v hospodě.

„Já vím, já se jí omluvím, až..."

„Až co?" vyzvídal. „Já vím, že nejsi špatný kluk. Jen to chci nějak pochopit."

„Před dvěma lety mi zemřela žena," řekl a zhluboka se napil. „A já pro ni od té doby, co jsem se zamiloval do Lii, pořádně netruchlil."

„A chceš to tý děvečce vyčítat."

„Ne, to ne," zakroutil hlavou. „Vím, že je to moje vina. Vím, že to já jsem jí zklamal. Nechal jsem je, aby jí zabili...."

„A pak si vzal za ženu jednu z nich..."

Zakroutil hlavou: „Proto jsem ti to nechtěl říkat, starouši... Vždyť tak to vůbec není. Dovedu to rozlišit. Kdybych to nedovedl, ještě jsem v Lightmondu a Lia je pořád moje otrokyně."

„A mě bys popravil," dořekl Anton a Elias přitakal: „Pravděpodobně."

„A co bys udělal, kdybys teď měl možnost zabít její vrahy?"

„Já nevím," pokrčil rameny.

„Ale jdi ty. Já dobře vím, co bys udělal. Rozmlátil bys jim držky a pak je svlíknul z kůže. Jenom si nalháváš, že bys jí nedovedl pomstít."

Když se vraceli, Elias byl opilý tak, že sotva pletl nohama. Anton ho hodil do Kieranovy postele a Elias okamžitě usnul. Nad ránem ho pak přišel vzbudit a Elias se s obrovskou bolestí hlavy odkymácel do práce. Když se vrátil domů, Lia seděla s Kieranem u stolu a Iryna začala nalévat večeři.

„Dobrý večer, miláčku," řekl Lie provinile a chtěl si vedle ní sednout, ale ona se odsunula a přesedla si na jiné místo. Nikdo jiný mu nic neřekl, ale on si všiml, jak je pozorují. A taky si všiml, jak se Lia chvěje. „Mohli bychom si jít vedle promluvit, lásko?" dotázal se jí něžně.

Lia na něj nepohlédla, jen k jeho údivu zašeptala: „Teď ne. Teď večeříme."

„Aha... Jo... Dobře," vykoktal pár slůvek, co mu přišlo na mysl.

Pomalu ujídal a pokoušel se na ni moc nedívat, aby ji nepřiváděl do rozpaků. Když pak dojedli, vstala a šla do ložnice. Elias ji následoval. Uvnitř si stoupla až k oknu na opačné straně postele a on za nimi zavřel a zůstal u dveří.

„Poslyš, včera..." spustil, když ho zarazila. „Nejdřív budu mluvit já."

To od ní nečekal, a tak stichl a posadil se na postel, ale musel se podepřít, a tak si spíše lehl. „Promiň, pořád se mi motá hlava," objasnil jí.