Nechtěný dar (18+)

154. Kukačka (E)

Doufal, že už si budou moci konečně zase vydechnout a najet do starých kolejích. Dokonce po Antonovi vzkázal Savchukovi, že začne zase chodit do práce. Anton mu sám od sebe navíc jako hotovou věc oznámil, že ho bude do práce i z práce doprovázet, ač sám pracoval jen kousek od domu a s Eliasem musel ještě dobrých deset minut přes zasněžené náměstí.

Ale úplně do starých kolejí se jim zajet zatím nedařilo. Lia zprávu, že začne zase pracovat, přijala s obavami. Pokoušela se zůstat rozumná a nečinit mu to těžší, ale zároveň se k němu v posteli i při jídle u stolu mnohem usilovněji tiskla, jako by si potřebovala připomenout, že žije, a že je ještě pořád u ní. A také si teď začínali zvykat, že o nich ví mnohem víc lidí, od kterých mohli čekat jak to nejlepší, tak to nejhorší.

Ten poslední den v práci k němu byli někteří tovaryši milejší. Kirov se ho však ve chvíli, kdy se domníval, že by snad mohl i mezi ostatní zapadnout, dotázal, proč si nemůže najít azmarinskou ženu, a musí si udělat svou děvku z Gumenky. „Seš narušenej?"

Elias mlčel a dál natíral latě tmavou barvou.

„Ptám se tě, jestli seš narušenej," opakoval mu. Vzal do ruky štětec s tmavou barvou a vyhrkl: „Odpověz, nebo tě přeměním na Gumena," zakřenil se a Elias neměl, jak se bránit. „Nevím, co to znamená..." odpověděl.

„To znamená, že seš zvrhlík."

Ani to nevěděl, co znamená, ale už se nechtěl pouštět do dalších hovorů, zvlášť, když se mu špatně smývatelná barva blížila k tváři. „Ano, jsem..."

„Jsi co..."

„Jsem narušenej zvrhlík."

„Pane..." dořekl za něj Kirov a on to opakoval: „Pane." Pak zaslechl jiného z tovaryšů volat: „Nech ho sakra bejt a dělej svojí práci, nebo si to u Savchuka vyžereš."

Na návrat do práce se po téhle askapádě Elias netěšil, ale měli teď hluboko do kapsy, a on byl jediným z rodiny, kdo si nyní mohl vydělávat. A taky měl dostat dřevěnou protézu. Tu mu chtěl doktor přinést na společnou večeři, na kterou se k Dimitrovým se ženou přizval.

Elias dostal předem od Antona instrukce. Nemluvit azmarinsky, pokud možno nepoužívat ostré předměty, nemluvit příliš úsečně a nahlas. A taky se usmívat. Když si to svátečně ustrojený před večeří zkoušel, Lia se začala smát: „Takhle se raději neusmívej, jestli nechceš paní Novikovou odehnat."

„Připadám si jako kašpar," utrousil před ní azmarinsky a ona k němu vstáhla ruku a pohladila ho po krku, těsně nad šátkem ovázanou jizvou. „Ať to dopadne jakkoli," řekla gumensky. „tak my držíme při tobě."

Anton, který právě zatápěl v kamnech, ustal v činnosti a zavolal k němu: „Děvečka má pravdu. Pan doktor má pravdu v tom, že seš Azmariňan, ale to je tak všechno. Ty seš totiž náš Azmariňan, kluku."

Elias dojatě přitakal.

O pár minut později se dostavili Novikovi. Paní Noviková si Eliase už ode dveří prohlížela. Znala ho už z výslechu, ale nikdy s ním neměla šanci mluvit. On si ji nepamatoval, tenkrát mu všichni Gumeni na balkóně splývali v jedno. Vykročila k němu, a pak k němu vztáhla ruku, snad aby ji políbil. On však jen řekl: „Těší mě, paní Noviková," nepřipadalo mu vhodné, aby se dotýkal ruky gumenské ženy před jejím manželem.

A ona na oplátku řekla: „Slyšela jsem o něm moc zajímavé věci." I ona hovořila o něm a nikoli k němu. „A taky o těch míšencích. Půjdu se na ně podívat."

Liu to absolutní prohlášení očividně vyděsilo a postavila se před dveře do pokoje.

„Půjdeme s paní Novikovou, miláčku?" dotázal se jí, aby ji sklidnil, vstal a chytil Liu za ruku. Iri klidně spala, zato Selia byla vzhůru. Čekala na svůj příděl mléka, který jí na rozdíl od Iri měla ten večer zajistit kojná. Elias uviděl na Liině tváři zamyšlený výraz, ale bohužel se jí nemohl azmarinsky doptat, nad čím přemýšlí, a tak to raději nechal být.