Nechtěný dar (18+)

69. Špatné myšlenky (E)

 Od té doby to bylo jinak. Jako by byl jedním z nich. Lia sama na vrhla, že by ho mohli na chvíli posadit ke stolu a on vděčně přitakal a nechal se jako malé dítě obléct do košile podložit polštáři. Společně zasedli k večeři a protože sám nezvládl zvedat ruce nakrmila jej. Zápěstí a kotníky mu pomazala stejnou měsíčkovou mastí jako záda a obmotala kouskem vlhčeného hadříku.

Anton vyprávěl o dění na náměstí i za hradbami města. O tom, jak Gumenové ve vnitrozemí prohrávají. Elias mlčel. Netušil, co se od něj očekává, že řekne, a z těch tří vkládal plnou a neotřesitelnou důvěru jen v Liu. Přesto byl rád, že před ním o těch událostech hovořili. Připadal si tak aspoň trochu součástí jejich kruhu, nikoli přítěž, která jim už dva měsíce komplikovala život. Když pak Anton po večeři, když už Elias nevydržel se opírat a položil si hlavu na na stole složené ruce, přinesl čtyři panáky s tvrdým alkoholem a jeden postavil před něj, to gesto jej zahřálo u srdce snad víc než alkohol. Vůbec všechno teď probíhalo tak nějak důstojněji. Od stolu mu pomohli na houni na zemi, sám chodit nedovedl. Kostnaté nohy se mu podlamovaly, rána po palci bolela.

Položili ho na břicho a Anton vytáhl šachovnici. Elias mu své tahy diktoval a Anton hrál za ně za oba. Lia si k nim přiklekla a hru pozorovala. Jak jí, tak Eliasovi bylo jasné, že proti němu nemá Anton žádnou šanci. Ač na šachovnici špatně viděl, nikdy neprohrával.

„Šach mat," zahlásil a Anton musel položit svého krále. „Kdo tě to takhle dobře naučil, kluku?" spráskl rukama.

„Můj vychovatel. Když tě za prohru čeká vytahání za uši, tak si rozmyslíš, jestli prohraješ," zasmál se nad tou vzpomínkou.

„Takže vy berete v Azmarinských vrších tu hru tak vážně?"

„Kdepak," zakroutil hlavou. „Jenom ve vážených rodinách."

„Tak tvoje rodina je vážená?"

„Byla," opravil ho Elias, kterému došlo, že už z ní zbývají jen dva muži a jeden z nich je teď on. „Otec byl generál."

„Už zemřel?"

Přitakal, „v boji proti vám pochopitelně."

„To mě..." vyhrkl Anton, ale pak se zarazil.

„To je v pohodě, starouši. Nebudeme se tu dojímat," ušklíbl se Elias. Jeho otec by se musel smát, kdyby ho viděl, jak se tu svěřuje Gumenovi. Tvrdil o nich, že v sobě mají tolik rozumu, jako zvířata.

S nadcházející nocí pomohli Eliasovi do ložnice a Anton si ustlal v dětském pokoji. Překvapivě to navrhla Iryna. Aby se tu přes týden nemusel každý večer zastavovat, tak rovnou bude v Delgadově hnízdě přespávat a chodit odtamtud do práce.

Než Anton nechal jeho a Liu o samotě, neodpustil si na starého muže klukovskou narážku: „Snaž se ho trochu šetřit, děvečko." V domě byly bohužel příliš tenké stěny, takže je už předchozí noci musel slyšet. Navzdory tomu se však i tu další noc milovali. Milovali se živelně a hlučně. Z části i proto, že ho stále bolely záda. Ulehla na něj a on do ní přirážel, dokud se tu noc poprvé neudělal. Podruhé se udělal v sedě. Podložila mu záda polštáři a protože už byla ten večer dostatečně uvolněná, usedla na něj a sama se na něm houpala. Položil jí ruce na prsa a jí to přímo chlapecké gesto donutilo ke smíchu. Chybělo mu sahat jí na ňadra. Jemně je hnětat v rukou. V těch rukou, které se už celou věčnost ničeho pořádně nedotkly. A teď se dotýkal toho, čeho se dotýkal nejraději. Jí.

Třetí kolo už nezvládl. „Jsem unavený," přiznal jí ještě stále ochablý po druhém milování.

„Chceš si na chvíli odpočinout nebo už půjdeme spát?"

Elias jí nechtěl zklamat, ale zároveň věděl, že mu příští milování nebude tak příjemné jako ta dvě předchozí. Byl vysílený a rozbolavělý. Najednou tušil, jak se musela cítit. V těch lepších dnech... Kdy si ji nebral násilím a ona mu byla povolná sama od sebe, přestože jí se do toho nechtělo. „Jenom na chvíli zavřu oči," zalhal. Moc dobře věděl, že už se v noci neprobudí. A ona to na něm poznala taky.

„Půjdeme spát," řekla a políbila ho na čelo. Nebyl v tom žádný chtíč. Jen čirá péče. Dala mu napít a pak jej informovala: „Pomůžu ti se otočit na břicho."

Elias přitakal. Přestože byl už dost pohublý, stále s ním měla co dělat, když s ním chtěla hnout. Dnes se jí pokusil pomoc. Už byl na to dost při smyslech. Sotva se otočil, oba si všimli zakrváceného polštáře, ale byli moc unavení na to, aby se tím zabývali. Lia namočila kousek hadříku a dala mu ho na záda. Pak sfoukla všechny svíčky a ulehla vedle něj.

„Myslíš občas na to, jak tě ke mně přivedli?" dotázal se jí uprostřed tmy.

„Ne, moc ne," odvětila mu. „Byla jsem tenkrát myslí jinde. Moc jsem tě nevnímala," svěřila se mu. „Myslela jsem na Auriho. Na ty muže, kteří vtrhli do stanu. Prostě jsem si tě mezi ně zařadila."

„Proto jsi se po mě vrhla?"

„Byla jsem si jistá, že je mrtvý. Prostě jsem ho chtěla pomstít. Měla jsem dojem, že už je jedno, co udělám, že mě stejně zabiješ. Jenom takhle to bude rychlejší."

„Choval jsem se k tobě příšerně."

„Nemysli na to, miláčku," odpověděla mu roztřeseným hlasem.

„Přivádí to k tobě špatné myšlenky?"

„Nutí mě to se od tebe odtáhnout. A já jsem přitom u tebe tak moc šťastná."