Nechtěný dar (18+)

169. Nedovolím ti mě opustit (E)

Spal jenom chvíli. Sužoval ho strach, že ho doktor zajde udat a přijdou si pro něj. Dahlia stále hicovala a dusila se. Vstal a dal na lžičku pár kapek medicíny. „Spolkni to, broučku," poručil jí něžně a ona ho poslechla. Pak jí pomohl se posadit, a ona se ho držela, zatímco se její tělo třáslo s přílivy kašle. Z kuchyně slyšel cinkání. Iryna připravovala večeři. Pak zaslechl klepání na venkovní dveře a pevně k sobě Dahlii přitiskl. „Miluji tě," zašeptal k ní a čekal, až si pro něj přijdou. Ale namísto toho zaslechl Kaťu. „Tak kdepak máme ty jedlíky?"

„Tam ne," zarazila ji Iryna, protože chtěla jít zřejmě do ložnice k Delgadovým. „Dahlia má zápal plic. Děti jsou u nás, aby to nechytily."

„A pan Delgado. Muž říkal, že ho snad zatkli?"

„Ne, nezatkli. Určitě to byla jen nějaká mýlka. Jen tím tu naši děvenku vyděsili. Vyběhla ven bez kabátu. Ale nechte si to prosím vás pro sebe. Doktor říkal, že je na tom dost zle. Kdyby Eliase zatkli tak..."

„Chápu," přitakala. Pak odešla s Irynou do vedlejší ložnice a na chvíli zavládlo ticho. Když vyšla, zaslechl, jak říká: „Jenom tam na pár vteřin nakouknu. Zeptám se, jestli něco nepotřebují sehnat." A vzápětí Kaťa nahlédla dovnitř.

„Dobrý den."

„Dobrý," přitakal, ač vůbec dobrý nebyl. Lia se v jeho náručí znovu rozchrlala a on jí otřel ústa kapesníkem.

„Kdybyste něco potřebovali? Třeba nějaké ovoce, aby zesílila..."

„Děkujeme, ale raději ne. Nevím, co by na to řekl Váš muž."

„Oleg není tak zlý, jak se dělá. Ve skutečnosti má dobré srdce."

„Nemám s Vaším mužem tolik dobrých zkušeností, abych to dovedl posoudit. A teď je pro mě přednější zůstat se svou ženou, než to zjišťovat," pohladil Liu po vlasech.

„Tomu rozumím," přikývla, ale zůstala tam dál stát.

Uvědomil si, že jí za tenhle týden ještě neplatil. „Jestli chcete peníze," tak jsou ještě nějaké v šuplíku," kývl na protější stranu postele. Kaťa otevřela zásuvku, kde na kraji ležel malý komínek z mincí. „To je všechno, co máte?" dotázala se ho. Elias studem sklopil oči. „Nemusíte se obávat, že bychom vám nebyli schopní platit. Anton s Irynou vám ty peníze jistě dají, až na to my nebudeme mít. Iri je jako jejich vnučka."

Kaťa k jeho údivu zavřela šuplík a nic si z něj nevzala: „Tohle já nemůžu."

„Jen si je vemte. Nechci si vašeho muže nahněvat."

„Jestli mě budete přemlouvat, abych si je vzala, tak si nahněváte mě. A to nechcete zažít," všiml si, že se na něj soucitně usmívá.

„Tak dobře, ale kdykoli byste si to rozmyslela, tak stačí říct."

„Tak jo," přikývla. „A když už se s vaší ženou tak pěkně oslovujeme jménem, nemohli bychom to taky zavést? Ty jsi Elias, viď?"

„Jo. A ty Yekatěrina."

„Kaťa."

„Kaťa," opakoval.

Pak se kolem ní dovnitř protáhla Iryna s večeří. „Zvládne se najíst?" tázala se ho.

„Zkusíme jí dát polévku," přitakal. Kaťa se s nimi rozloučila a přislíbila, že zítra ráno zase přijde. Elias opatrně Liu nakrmil, sám se rovněž najedl, ulehl k ní tak, aby jí podepřel a zavřel oči připravený na pár minut oddychu. Víc neočekával. Z toho, jak kašlala, věděl, že ona spát nedovede. „Jsem tu s tebou," šeptal jí znovu do ucha. „Jsi u mě, lásko. Určitě se ti uleví, jen vydrž." Lia se zdála být nepřítomná. Příliš pohlcená bolestí a horečkou. Ale přesto věděl, že ho vnímá. Byl si tím jistý. „Nedovolím ti mě opustit," ušlo mu na rozdíl od předchozích ujištění mimoděk z úst. „Jsi moje, Lio. A jestli tě chce Bůh nebo snad nějaká přihlouplá pohanská síla poslat na druhý břeh, tak se budou muset nejdřív postavit mě. A já tě nepustím."