Nechtěný dar (18+)

123. Bývalá otrokyně (I)

 „Jméno."

„Iryna Dimitrová, za svobodna Ljubova."

„Věk."

„Padesát čtyři."

„Vztah k projednávanému případu?"

„Bývala jsem služebná Dahlii Chakarové v Lightmondu. V době, kdy byl pan Delgado otrokem Kostadina Dragana."

K soudu nešla ráda. Anton se zdál včera zamlklý. Vůbec jí o soudu nepovídal, a tak jí došlo, že to muselo být opravdu špatné. Sama Eliasovi věřila. Stačilo ji vědomí, že Dahliu i s děťátky dostal do Stakarina. Ale poslouchat o tom, jak jí ubližoval, by ji mohlo zviklat, tím si byla jistá.

Dnes nechala u Dahlii Antona. Věděla, že ač je chlap, tak se o ni dovede na jedno dopoledne postarat. A navíc se Dahlia už cítila trochu lépe. Při příchodu k řečnickému pultu se usmála na Eliase, aby věděl, že má její podporu.

„Zpočátku jsem se ho bála, to přiznávám. Byla jsem naučená o Azmariňanech spoustu věcí, které jsem později zjistila, že nejsou pravdivé."

„A přesto jste se na tom podílela. Tajně jste pomáhala Azmariňanovi?"

„Ano," přitakala. „Činila jsem tak, protože jsem nechtěla, aby z toho měla Dahlia problémy. Byla jsem u ní, když jí její sestra donutila potratit toho pětiměsíčního míšence. A taky si mi vylévala srdce, když na ni Kostadin Draganov začal být hrubý. Měla u sebe zase svého syna a byla moc slabá. Říkala jsem si, že jí to pobláznění přejde, sotva se uzdraví. Ale nepřešlo. Ošetřovala jej, krmila jej a říkávala, že by on to samé udělal pro ni."

„Chodívala za ním i v době, kdy byl přítomný v domě pan Draganov?"

„Párkrát za ním šla, ale většinou jsem mu v tu dobu nosila jídlo já. Azmarinští muži v té době dostávali jen zbytky od stolu. Občas nějaké šlupky nebo něco starého. A navíc byl svázaný ve stodole. Jen jednou týdně ho vytáhli a umyli pod ledovou vodou. V Lightmondu byla příšerná zima, a tak jsem mu nosila i čaj a občas na chvíli peřinu."

„Jak tyto laskavosti přijímal?"

„Vždy velice mile. I když s ním cloumala horečka. Děkoval a ptal se na Dahliu. Byl nešťastný, když jsem mu řekla, že je s ní doma pan Draganov, protože on Dahliu týral. Pamatuji si, když jsem souhlasila, abychom mu sundali pouta. Toho jsem se bála, víte. Je to kus chlapa. Ale on se namísto toho rozbrečel a děkoval mi. A mě došlo, že je to skutečně tak milý muž, jak o něm Dahlia mluví. O pár měsíců později nás s Antonem dostal z města. Plánovali jsme si, že odjedeme všichni čtyři, ale to nevyšlo."

„Vy v současné době nabízíte přístřeší Dahlii Chakarové? Váš muž o tom včera hovořil, je to tak?"

„Ano," přitakala. „A pokud soud svolí, aby tu Elias mohl zůstat, rádi uvítáme pod svou střechou i jeho."

Soudce se zarazil a chvíli přemýšlel: „Jak vypadala paní Chakarová, když ji přivezl do města."

„Právě u ní začínaly kontrakce. Taky byla dost podvyživená."

„Měla na těle nějaké známky po násilí?"

„Ano," přitakala. „Vyprávěla nám o tom, že jí je způsobil nějaký muž, který se jmenoval Palperoth. A také o tom, že se o ni Elias poté moc pěkně staral, aby se jí rány zahojily."

Šla si sednout a vyměnila si místo s ženou, kterou nikdy předtím neviděla. Vypadala jako bývalá otrokyně. Chyběly jí přední zuby, a také měla kolem krku rudou spálenou skvrnu. Oblékla si šaty s dlouhými rukávy, které ji halily až ke kotníkům. Postavila se k řečnickému pultu.

„Jméno?" zahlásil soudce.

„Anastasiya Petrova."

„Věk."

„Devatenáct."

„Vztah k projednávané záležitosti?"

Dívka se ohlédla k Eliasovi. Věnovala mu dost chladný pohled.

„Byla jsem panem Delgadem napadena, když jsem s otcem cestovala z Lightmondu do Stakarina."

V sále se ozval křik. Iryna vzhlédla na balkon ke Kieranovi, který nesouhlasně kýval hlavou.

„Popište soudu, kdy k tomu došlo," vybídl ji soudce, když zaslechla, jak se Elias mezi strážci vzpouzet. V ústech měl však roubík.

„Jen se nebojte, děvče," vyzval ji soudce. „Nic vám tu nehrozí."

„S otcem jsme jeli z Lightmondu do Stakarina. Narazili jsme na jejich vůz. Oba jsme byli už vyčerpaní a doufali jsme, že si při cestě najdeme nové přátelé. Kieran Iliev musel však pana Delgada dlouho přemlouvat, aby nás vzali s sebou."

„To je lež!" vyhrkl z balkonu Kieran.

„Chápu, proč toho příšerného člověka brání. Má z něj strach. Už při cestě jsem to na něm poznala. Taky jsme se chtěli od nich odtrhnout, hned jak nabereme trochu síly. Ale bohužel jsme to nestihli dřív, než..." zarazila se a začala vzlykat. „Než mě napadl a znásilnil."

Elias prudce vstal z lavice, čímž si vysloužil bouchnutí do žeber. Stráže ho poté znovu usadili.

„Bylo to v noci, ostatní už spali. Došlo dřevo, a tak jsem chtěla jen popadnout pár štěpinek kousek od tábora. A najednou byl za mnou. Nesl s sebou provaz, kterým mě přivázal za nohu ke stromu. A pak..." dala se do pláče. Nad ránem jsme se sbalili a utekli odtamtud. Sebrali jsme jim věci. Doufala jsem, že je to zpomalí. Strašně jsem se bála, že se s ním znovu setkám. Vím, že to ode mě bylo špatné. Ale já jsem nechtěla, aby dorazil do Stakarina, kde by mohl ubližovat dalším dívkám."

„Děkuji, děvče. Vážíme si vaší výpovědi," empaticky k ní promluvil soudce. „Mohla byste říct ještě soudu, jak jste vnímala vztah mezi panem Delgadem a paní Chakarovou. Ovšem jestli se na to ještě cítíte."

Anastasiya si otřela tváře: „Měla jsem dojem, že se ho bojí. Na cestě Bůh ví kvůli čemu začal kulhat a ona mu jenom mile řekla, že by si to mohl namazat měsíčkovou mastí. A on na ni agresivně vyjel. Nikdy pro ni neměl hezkého slůvka. Od počátku jsem si byla jistá, že to určitě musela být jeho otrokyně."