Nechtěný dar (18+)

8. Nevěřím na pohádky (E)

 „Špiní..." Merrick mu tu zprávu škodolibě sděloval už na půl cesty chodbou a přitom se připitomněle hihňal. Zato Eliase se zmocnil strach. To, že s ním Dahlia doposud neotěhotněla, považoval za svou vinu. S Mary také nedokázali počít dítě. Domníval se, že problém je na její straně, ale pokud byl na jeho, tak tu nebohou dívku odsoudil k smrti v den, kdy k ní převzal vlastnický list.

Vpadl do pokoje a na okamžik se jeho zrak střetl s jejíma vyděšenýma očima. Míjel ji, rozvázal vak a popadl bič. Merrickovi rozkázal, ať jí přiváže za zápěstí dřevěným nebesům. Třásly se mu ruce a doufal, že si toho jeho sluha nevšimne. Dostal strach, že bude Dahlia křičet tak hlasitě, že to nesnese, a tak jí do úst vložil jeden z náhubků. Pak jí zbičoval. Jedna rána projela vzduchem a hned na to další. Celkem deset prudkých švihů do nichž vyřkl pár vulgárních výrazů. Nazval jí nevěčnou děvkou, zasranou čarodějnicí... Přitom po očku hleděl na Merricka, jak si užívá představení. Dahlia vydržela přesně dvě rány mlčet, pak jí s každým dopadem biče na její záda unikl sten a s desátou ranou zůstala bezvládně viset.

Nakonec hodil bič na stůl a nakázal mu, ať ji přiváže v umývárně a hodí pod ni prostěradlo. Sám usedl k večeři. Po dobu Merrickovi přítomnosti ji do sebe házel přímo hladově, sotva však sluha odešel k sobě, nechal pár posledních soust na talíři. Ohřál na kamnech džbán horké vody a nalil jej do kožené láhve, kterou zanesl do umývárny. Klekl si k Dahlii. „Promiň mi to. Nemohl jsem jinak," řekl, ale ona jej sotva vnímala. Položil jí lahev k břichu. Mary to vždycky v těch dnech pomáhalo. Následně zašel pro hojivou mast a začal jí rány omývat a přetírat. Ani ty staré se ještě nezhojily a ty nové se tvářily rozšklebeně a hrůzostrašně. Napadlo jej, že k ní mohl být mírnější.

„Musíš mě nenávidět," pronesl a ona k němu otupěle vzhlédla a znovu zavřela oči. Byla příliš chytrá na to, aby mu řekla do tváře, co si o něm myslí. Dnes ji nemohl uložit k sobě do postele. Ještě pár dnů to nebude moci učinit. Přesto zamkl, vzal svůj polštář a dal jí jej pod hlavu. „Dobrou noc, Lio," zašeptal a přes noc nechal dveře do umývárny otevřené. Slyšel každé její zaúpění a chtěl na sebe převzít bolest, kterou jí způsobil. Zvlášť proto, že to on si zasloužil být potrestaný. Ráno jí sebral polštář a poručil sluhovi vyměnit prokrvácenou látku. Po cestě z Tanswrocku se pak zastavil u šmelináře a za poměrně drahý peníz koupil malou tabulku čokolády.

Když se vrátil do domu, byla stále ještě příliš vyčerpaná na to, aby jej vnímala. Uvařil jí čaj a vpravil do ní veškerou svou večeři. Pak jí do úst vložil kousek sladkosti a ona se usmála. Neusmívala se na něj. Byl to úsměv, který z bezvládného unaveného těla vyloudila ta trocha vlídnosti.

Třetího dne, kdy už dovedla otevřít oči a Elias nabyl dojmu, že jej vnímá, si k ní přisedl a začal jí předčítat. Byla to rozsáhle ilustrovaná kniha o činech Azmarinských svatých. O křížových výpravách a zázracích, ale pasáže o znepřáteleném národu vynechával. Občas vstal, vyměnil jí chladivý obklad na zádech a pak se zase usadil na zem vedle ní. „Kdyby bylo makové mléko, dal bych ti jej. Aspoň trochu by tě zbavilo té bolesti," poznamenal a ona se zničehonic dala do pláče.

Nikdy nevěděl, co jí vyděsí a co ji rozesmutní, ale nyní zjevně ťal do něčeho živého. Možná to byla jeho lítost, co ji přivedlo až na okraj jejích možností. „Mám odejít?" dotázal se jí.

„Ne, prosím, ne," kroutila hlavou a on si sedl vedle ní a slabě ji hladil po vlasech rozprostřených po polštáři, zatímco ona jej zbrotila slzami.

„Dám ti ještě nějakou čokoládu, co říkáš?" navrhl a vytáhl z kapsy rozdělaný balíček. „Při krvácení to prý ženám pomáhá."

„Ty si nemyslíš, že za to můžu?" zeptala se jej a v očích měla výraz malého nechápavého dítěte.

„Nevěřím na pohádky," ušklíbl se. „Kdyby to bylo na mě, už nikdy bych tě za nic nepotrestal. Nezasloužíš si žádný trest. To já si jej zasloužím za to, jak se k tobě chovám."

„Ale já jsem Gumenka."

„Především jsi člověk," usmál se na ni a vložil jí do úst kousek čokolády.