Po deseti dnech v posteli už Elias zvládl být při vědomí déle. Znovu s nimi snídal a někdy i večeřel u stolu. Sám vlastníma rukama bral kousky na kostky nakrájeného chleba a vkládal si je neobratně do úst. Ruce měl stále stuhlé, i když se mu je Lia pokoušela promnout. I Anton ho v jeho úsilí podporoval. Hrával s ním šachy a jednoho večera si všichni společně zahráli karty. V těch Elias nevynikal, naopak Lia trumfovala. Naučil jí to Jack. Naučil jí spoustu věcí. Od srdce se smát, těšit se z maličkostí, milovat někoho jiného i samu sebe. Vzpomínka na něj ji na okamžik vyvedla z rovnováhy a vyložila špatnou kartu.
„Všechno v pořádku?" zašeptal jí do ucha Elias azmarinsky. Jeho starost se vždycky projevovala v azmarinštině. Nehledě na to, co slíbili Iryně. Jednal bez rozmyslu.
„Jen jsem si na něco vzpomněla," svěřila se mu. A on využil její slabou chvilku a doložil do postupky. Tu vůli za každou cenu vyhrávat měl každý Azmariňan. Kromě Jacka.
Nakonec zbyli ve hře jen ona a Elias. Věděla, že jí výhru jen tak nedaruje. Ale to se jí na něm líbilo. Na Eliasovi se jí líbily přesně ty věci, které Jack postrádal. Byli jako oheň a voda. Ale oba jí dovedli zahřát srdce. Elias byl tvrdohlavý a prudký. Ale jenom jeho dovedla milovat se vším všudy. Se vším tím špatným i dobrým. S Jackem milovala hlavně to, jak se jí neustále pokoušel rozesmát. Elias si před ní ale nikdy na nic nehrál. Život byl takový, jaký byl. Ne takový, jaký by měl být. Nebyla v tom přetvářka. Mohla plakat a cítit se pod psa a on trpěl s ní. Nepokoušel se změnit její špatnou náladu, byl tam a oči měl mlžné vzteky. Ulehčoval jí to, co si přála, aby jí ulehčil. Ve všem ostatním mu byla rovna. Tedy i v kartách.
Položila postupku na stůl a zahlásila výhru. „Ostrouhals, Elio!" vyhrkla gumesky.
Elias očividně rozmrzele položil karty. „Však já tě příště porazím," ušklíbl se. Pak k ní ale přeci jen natáhl ruku a s předstíranou vážností vyřkl: „Gratuluji, Dahlio!" A ona ji přijala a zatřásla s ní. Pak mu položila hlavu na rameno a poslouchala, jak se ta malá nedobrovolně spojená rodina mezi sebou baví. Anton se tázal Eliase na nějaká pěkná místa ve městě, kam by mohl vzít Irynu. Chtěli si, až se vrátí Kostadin, udělat pár hodinový výlet.
„S mojí ženou, Mary, jsme chodívali na kopec na severním cípu města. Je tam starý val po starověkých nájezdnících a moc pěkný výhled na celé město i na hory za hradbami."
„To zní krásně," ušlo Lie ze rtů. Elias se k ní sklonil a políbil ji na čelo. „Máš ráda pěkné výhledy?"
Přitakala. „V Severopolu jsem jako malá vždycky chodívala po útesech. Člověk si tam nahoře připadá tak nějak volnější, svobodomyslnější."
Elias zavřel oči, jako by se to pokoušel představit. „Jednou si taky spolu někam vyjdeme," řekl jí.
„Doneseš mi růže?" dotázala se ho.
„Plnou náruč," odvětil a pak si všimli, jak se na ně Anton s Irynou usmívají.
Přiblížila se k němu a začala ho líbat. Bylo jí jedno, že tam nejsou sami. On jí vložil dlaně do vlasů a začal ji k sobě tisknout. Líbali se dlouho. Bylo to zvláštní. Neznat hranice. V tu chvíli si byli rovni. Ten polibek jí projel jako blesk. Příboj čehosi, co jí proudilo až do konečků prstů.
Když se od něj odtáhla, oběma zrudly tváře a sklopili zrak.
„Nechcete si to nechat nahoru," zasmál se nad jejich počínáním Anton.
„Promiňte, já..." ušlo Eliasovi z úst, přestože to byla Dahlia, kdo učinil první krok.
„Nemáš se za co omlouvat, kluku," řekl na to Anton. „Taky jsme byli mladí. Někteří z nás pořád jsou," usmál se na Irynu a ta se smíchem zakroutila nad tím jeho svérázným dvořením hlavou.
„Nahoře tě zkusíme párkrát zvednout," navrhl Eliasovi poté.
Eliasovi se v očích zračily obavy, ale přitakal. Lia ho pod stolem chytila za ruku, aby mu dodala odvahu. On se na ni zadíval a usmál se. Poté jej společně dotáhli do pokoje a posadili na postel. Dali mu pár minut na vydechnutí, než jej znovu zvedli a pomohli mu spravit pár kroků po místnosti. Šlo to dobře, překvapivě až moc dobře. Když jej však znovu uložili a Anton odešel, Elias začal únavou klížit oči.
„Bylo toho na tebe moc?" zašeptala.
„Ale neříkej to staroušovi, dobíral by si mě," zasmál se.
„Nebudu, lásko," řekla a přitulila se k němu.
ČTEŠ
Nechtěný dar (18+)
Romance„Potřebuji ujištění," řekla. „Jaké?" nechápal. „Že se tě teď nemusím bát," odvětila mu. Dotýkala se jej slabě jako vánek. „Ne, nemusíš se mě bát, Lio," vstal, vzal z příborníku nůž a podal jí ho. „Teď jsi ozbrojená. Já ozbrojený nejsem. Jsem silnějš...
