Nechtěný dar (18+)

160. Chci se přestat tolik bát (E)

Do Antonova proslovu vešla Yekatěrina a hned jí došlo, že ta výtka patří jejímu muži. „Oli, prosím, nech si to na doma. Copak sakra nevidíš, že jsou ti dva vyřízení strachy o své dítě?"

„Zajímalo by mě, jestli by je tak trápilo, kdyby šlo o tu druhou holku."

Elias už raději vstal a natáhl ruku k Lie. „Půjdeme vedle. Ještě jednou Vám děkujeme," rozloučil se s nimi a Dahlia popadla Seli a následovala ho do ložnice, kde za sebou zamkla. Pak bez jediného slova klesli na postel k druhému dítěti a rozvalení v oblečení přes celou postel usnuli. Probudil je až o hodinu později Seliin pláč způsobený bušením na dveře. Byla to paní Rastolniková, která přišla nakrmit jejich gumenské dítě. Elias vstal, popadl Iri a propletl se s ní do kuchyně. Když odešla, přišla za ním i Lia a Iryna jim oběma nachystala skývu chleba a pořádný kus masa. A taky čaj, bylinky na uklidnění. Všichni na ně promlouvali moc vlídně, Anton dokonce říkal, že by Elias nemusel chodit zítra do práce, ale s tím Elias nesouhlasil a hned po jídle se odebral spát, aby byl ráno aspoň trochu čilý a zvládl pracovat. Dahlia ještě večeřela, a tak sám vzal holčičky, přebalil je a uložil do postele k sobě, pak k nim ulehl a vzápětí ho přemohl spánek. O pár minut později cítil Liiny rty na své tváři. „Tak tys mě takhle bezostyšně vyměnil?"

„Nevím, co znamená bezostyšně, ale ano. Budeš se s tím muset smířit. Tyhle dvě jsou prostě daleko roztomilejší než ty," odpověděl v polospánku. „Ale jestli se chceš k tomuhle večírku přidat, nebudu nic namítat. Jen tě upozorňuji, že Seli chrápe jako padesátiletý chlap."

„A jsi si jistý, že ty nelidské zvuky vydává naše dcera?" cítil jak se na něm hýbe peřina, jak se pod ní pokoušela z druhé strany vlézt.

„Važ slova, ženo," odvětil. „Taky bych mohl ráno odejít bez toho, abych ti dal políbení."

„To bys opravdu udělal?" dotázala se ho vyzývavě.

„Ne, neudělal," zamumlal, když ho zase přemohla únava. „Nikdy."

Následujícího dne přišel do práce úplně rozlámaný a rozespalý. Kirov k němu nešel, ale z dálky na něj houkl: „Domluva stále platí, Delgado."

„Děkuju, máš to u mě," řekl nazpátek. Zato Chalkin se choval přátelsky a společně s ním i zbytek tovaryšů. Vyptávali se ho, jak se daří Dahlii a dětem a on odpověděl, že dobře a že se u nich objevila nová kojná. Nevěděl, jestli může říct, komu za to vděčí, a tak o Kirovovu přispění pomlčel. Když pak přišel domů, oči se mu klížily tak, že ho jako opilce Anton dotáhl k posteli a pak houkl na Irynu, aby mu přinesla jídlo k posteli. Namísto ní však s jídlem přišla Dahlia, usadila se na kraj lůžka a začala ho hladit po vlasech: „Až se najíš, tak se půjdeš vykoupat. Takhle do práce nemůžeš." Na rozdíl od něj, měla tolik spánku, kolik potřebovala, a tak teď byla schopná se starat ještě i o něj. „Umyju tě a oholím."

„Obávám se, že ti u toho usnu," pousmál se.

„Proti tomu nic nemám," řekla na to a začala mu vkládat sousta do úst. Pak ho trpělivě doprovodila do koupelny a zamkla za nimi. Pomalu ho vysvlékla a doprovodila do vany, pak vysvlékla i sebe, vlezla k němu a začala ho omývat. A on blaženě zavřel oči. Když mu zajela do rozkroku, jeho mysl byla natolik unavená, že se nedovedla bránit ani pár minut a bez jediného slova začal tiše vzdychat, aby jí dal najevo, že může pokračovat. A Dahlia si s ním dál pod hladinou hrála, dokud se neudělal. Pak mu domyla vlasy a oholila mu vousy, když se pak sama myla, usadila se těsně k němu. Byli vyčerpaní na láskyplné fráze, ale přítomnost toho druhého je nikdy nevyčerpávala, naopak je uklidňovala.

Když se oblékli do košilí, odebrali se zpět do ložnice a vzájemně si namazali rány. Tentokrát spali v posteli bez dětí. Pevně ji svíral a ona měla položenou hlavu na jeho hrudi. Tak se mu spalo nejlépe.

O pár dnů později k nim znovu na večeři zavítal doktor se svou ženou. Tentokrát už se před ním Elias neměl tolik ve střehu. Pro jistotu mu hned při příchodu Dahlia sama sdělila, že byli přepadení, aby věděl, od čeho má na tváři jizvu. U jídla se tentokrát mluvilo dost a dost se smálo, i když Elias často gumenskému humoru i narážkám nerozuměl. I Lia se zapojovala. Překvapivě toho věděla dost o bylinkách, o kterých toho dost znaly jak Iryna, tak paní Noviková.

„Moje rodina měla kuchařku, která mě všechno naučila. Chodila jsem s ní sbírat byliny a vařily jsme spolu odvary na všelijaké neduhy," vyprávěla.

„Jste z bohaté rodiny, drahá?" tázala se jí paní Noviková.

„Ano," odpověděla. „Ale mě postavení mého otce nikdy žádné štěstí nepřineslo. Nechci říkat, že peníze nejsou důležité. Hlavně teď, když máme hluboko do kapsy, si to oba asi poprvé v životě uvědomujeme. Ale je pro nás důležité, abychom si peníze vydělali poctivě. Já byla kvůli postavení mého otce provdaná ještě jako dítě. Otec mého muže rovněž nebyl právě vzor laskavosti. Jejich bohatství přineslo víc jim než nám dvěma."

„Vaše žena mluví opravdu moudře," pochválil ji udiveně doktor.

„Ano, to ona je," Eliasovy oči se střetly s jejíma černýma očima a Dahlia se na něj pousmála. Eliase snad poprvé napadlo, že je možná její nebojácné já také rádo středem pozornosti. Pak se jí doktor navíc dotázal, jestli by nechtěla dvakrát či třikrát do týdne chodit k němu domů vypomáhat s přípravou medicín.

„To bych mohla? Ale já už si toho zase tolik nepamatuji. A co by tomu řekli vaši přátelé, že bych u vás pracovala já, když víte, koho mám za manžela?" mlela páté přes deváté.

„Všechno vás naučím já nebo žena. Přemýšlel jsem, že bych najal ještě jednu pomocnici. Teď v zimně je všude plno nemocí, a tak je potřeba být předzásobený. Sám na to nestačím. A tak bych Vám nabídl dva donáry týdně. Mohla byste děti brát s sebou. Rastolniková konec konců ví, kde mě hledat."

„To bych moc ráda," okamžitě souhlasila. Pak však najednou stichla, jako by jí napadlo, že na něco zapomněla a plaše se zadívala na Eliase. „Je to tvoje rozhodnutí, miláčku. Víš, co jsme si o našem manželství řekli."

„Že se můžu rozhodovat sama," odpověděla a pak ho objala a vlepila mu před nimi pusu. „Ty jsi ten nejlepší manžel, kterého jsem si mohla přát," uteklo jí azmarinsky a velmi dětským rozjařeným tónem.

„Tak děvečko," napomenul jí Anton.

„A ty jsi ta nejlepší manželka," vyvážil to co nejvzornější gumenštinou Elias. „Ale nebudeš domů chodit sama. Anton se pro tebe zastaví, až půjde naproti mně."

„Aspoň ti budu chodit častěji naproti," řekla a přitulila se k němu. Viděl, jak je na sebe hrdá, že přinese domů nějaké peníze.

„Ale kdybys zjistila, že ti není dobře, když nejsi ve známém prostředí, tak..."

„Zvládnu to, Elio," řekla s podivnou jistotou. „Tady jen hledám hůl o kterou bych se opřela, když se mi rozbuší srdce. Musím se už naučit žít bez ní. Chci se přestat tolik bát."

„Taky to pro tebe chci, lásko," usmál se na ni.