Nechtěný dar (18+)

180. Útěk z Lightmondu (V)

Začalo to pomalu. Pomaleji, než čekala. Kylovi se ve škole posmívali. Nadávali mu, že má za strýce sráče, co se kamarádíčkuje s Gumeny. Samantha vycházela školu a Verity se rozhodla, že ji raději provdá, než by ji posílala na další studium. Bylo jí sedmnáct, ale v rodině nutně chyběl nějaký významný Azmariňan, kterého pověst by nebyla zničená švagrem vlastizrádcem. Jenže pak zjistila, že Sam neprovdá. Vážené rodiny ji obcházely obloukem. V noci jí kdosi hodil do okna do hořící látky zabalený kámen. Verity přes něj okamžitě přehodila peřinu a oheň udupala. Následující den to šla nahlásit. Jenže úředník za stolem jí k jejímu údivu řekl, že by měla dbát na to, aby si zlepšila pověst. A že se nemůže divit, když je její švagr krvezrádce. O pár dnů později ji vyhodili z rady města a z vyšetřovacího odboru rady dostala jako nežádoucí osoba přísný zákaz neopouštět město. Chtěli se jí zbavit. Nějakou dobu to ještě dovedla snést. Tu potupu. Jen proklínala Eliase za to, že kvůli tomu přihlouplému špinavému stvoření utekl z města. Ač věděla, že se to stane, zasáhlo ji to. Ale když se Kyle vracel ze školy otlučený a s ranami od rákosky od učitelů za každou drobnost, už začínala přemýšlet nad útěkem. Ve městě popravovali další a další Gumeny i Azmariňany za to, že se pokoušeli utéct z města. A Verity se rozhodla jednat. Sbalila zbylé peníze a jednou v noci sama vyrazila k jednomu z vojáků s vyšší hodností. Christian Billing byl první, kdo se začal o Eliasovi po jeho útěku vyjadřovat nevybíravě, ale také věděla, že je to jen krytí. Sám se nechával uplácet kdekým. Nešlo mu o Gumeny, o jejich dobro. Ale peníze měl rád a taky měl rád smilstvo. Orgie, do kterých zapojoval kde koho z vážených lidí ve městě. Verity už bylo téměř čtyřicet, ale pro děti by udělala cokoli. A před Prosperem také zvládla předstírat manželskou náklonnost a najít na něm ty drobné pěkné věci, pro které byl život s ním snesitelnější.

Nechala se uvést do salonu, kde v kleci ležela zakrvácená těhotná Gumenka. Ihned jí došlo, koho vidí. Byla to ta žena, co připravila tu Eliasovu holku o dítě. Byla to Olga Dněvská."

„Co Vás ke mně přivádí?" dotázal se jí ten světlovlasý muž.

„Přišla jsem u Vás hledat pomoc," odpověděla. „Já chápu, že mi nedůvěřujete. Po tom, co ten..." zarazila se. „Ani nebudu vyslovovat jeho jméno, provedl. Ale přeci chápete, že já ani mé děti za to nemohou. Můj muž byl oddaný myšlence jediného nadřazeného Azmarinského národa."

„Vašeho muže jsem neznal," řekl suše. „Přišel jsem do města až po té neblahé události."

„Ano, byl jste jedním z chrabrých osvoboditelů," zalichotila mu.

„A vy byste po mě asi chtěla, abych osvobodil i Vás?" zahleděl se na ni se zájmem, ale bylo na něm poznat, že ho nepřitahuje.

„Mé rodině se teď nedaří dobře, to přiznávám. Ale za všechno může..."

„Elias Delgado..." pronesl před ní. „A vy jste byla za svobodna?"

„Fidelová," dořekla. „Moje rodina byla velmi vážená.

„Ale ne v městské radě. Váš otec byl obchodník."

„Každý někde začíná," opravila ho.

„A vy už nemáte, kde tady ve městě skončit," dořekl.

„Prosím, zachovejte se jako pravý muž, a pomozte ženě v nouzi z města."

„Bylo by to drahé..." zamyslel se. „A dnes by to nešlo."

„Klidně pár dnů počkám."

„Promyslím si to. Jen mi dejte pár minut," vyrazil k jejímu překvapení ze dveří a ona zůstala sama s Gumenkou.