Nechtěný dar (18+)

181 Co se to s ním stalo (D)

 Zpočátku si od Emery udržovala dostatečný odstup. V Azmarinských vrších se naučila, že Azmariňanka, která jí neublíží, je jen taková, která si jí nevšimne. I jí se bála. Jako by najednou z té milé dívky mohla najednou stát krutá Azmariňanka věřící v nadřazenost své rasy. Ale Emery to na ní naštěstí poznala. „Mohly bychom se třeba jít projít na trh, jestli tu se mnou nechceš být celé dopoledne sama," navrhla jí.

„To by se Nikolayovi moc nelíbilo," zakroutila hlavou Lia. „Teď, když jsi..."

„Těhotenství není nemoc," usmála se. „Tedy aspoň myslím. Ještě jsem se úplně nerozhodla, jestli to tak brát," pokrčila rameny. „A ten ďábel ve mně to taky nemá úplně ujasněné."

Lia se při zaslechnutí toho slova zhrozila a prudce se odsunula od stolu a ustoupila od ní.

Emery její vyděšení neuniklo: „Co jsem řekla špatně, Lio?" dotázala se. „Klidně mluv. Nerada bych tě přiváděla do rozpaků," usmála se na ni.

„Řekla jsi, že je ďábel," vyslovila opatrně. Nelíbilo se jí, když o jejích míšených dětech někdo říkal, že jsou kříženci. A Emery klidně o tom svém řekla, že je ďábel. A ďábel byl podle Eliasových slov démon, či aspoň něco podobného.

„To byl jen žert, nemyslela jsem to tak," začala se bránit. „Promiň, nedošlo mi to. Já..." sklopila zrak. „Vím, že nejsem příliš taktní," pak natáhla dlaň přes stůl, „asi bychom se měly lépe poznat, jestli tu spolu chceme trávit čas," usmála se na ni.

Lia přitakala a posadila se: „Já nejsem zvyklá, že jsou na mě Azmariňanky milé," řekla, jako by to ona nevěděla.

„Na mě zase nebyly milé Gumenky," usmála se zase Emery. „Ale pak tu byl jeden malej a hubenej Gumen, který mi každou bolístku pofoukal, a řekl, že to bude dobrý."

„Nikolay..." usmála se pro sebe Lia. „A nebála ses někdy, že mu nebudeš dobrou ženou? Však víš, protože jsou naše zvyky tak odlišné..."

Emery přitakala: „Bála jsem se, že budu moc hlasitá. A moc rozhodná. A on se bál, že mi nebude moci nabídnout stejný komfort, na který jsem byla zvyklá. Já pocházím z bohaté rodiny. Jsem zvyklá se patřičně oblékat, bavit se... Chodit tancovat a na vycházky. A bavit se o květomluvě."

Lia se rozpomněla na růže od Eliase.

„Ale řeknu ti jedno, na ničem z toho nezáleží, když máš toho druhého ráda."

Lia přitakala. Jí na ničem z toho taky nezáleželo. Pak vstala a sáhla pro jehlice a pletení: „Iryna mě to učí, ale moc mi to nejde," ukázala na upletený kousek na dečku pro holčičky.

„Můžu ti s tím pomoc," usmála se Emery.

„A ty to umíš?"

Přitakala: „Tyhle věci mě vždycky bavily. Vyšívání, pletení, cokoli s přízí... Začni a já ti pomůžu, kdyby ses do toho zamotala."

Od té chvíle už jejich rozhovory byly méně strnulé. Lia pochopila, že na ni Emery nezvýší hlas, přestala se jí bát, a dokonce se odvážila s ní sama zapříst rozhovory. Třeba o Eliasovi. O tom, jak se mu daří v práci, a jak je za to ráda.

„Určitě na něj nebyli zpočátku v práci milí," odtušila Emery. „Bylo by pěkné, kdyby tu Azmariňané žili jako rovní s Gumeny, ale vím, že to tak není. A pro Eliase to musí být těžší než pro mě."

Lia přikývla, „Ale pro nás je i to, jak teď žijeme, mnohem víc, než v co jsme kdy doufali. Naše představy o útěku z města zahrnovali neustálý strach. Život někde daleko od lidí, aby nás od sebe neodtrhli."