Nechtěný dar (18+)

98. Už se tě nebudu dotýkat (D)

 Hádali se. Lia nerozuměla o čem, ale oba se zdáli být rozmrzelí. Verity křičela, Elias rovněž řval. Postupně se k ní přibližovaly jejich hlasy a ona se toužila zahrabat do peřin a přestat existovat. Vždycky, když se zlobil, měla takový pocit. Protože byla zvyklá, že vzteklý muž věstí bolest. Vždycky to tak bylo. S Todorem, s Kostadinem, někdy i s Eliasem. Nikoli proto, že by ji bil, ale protože si rozčílený neviděl na jazyk a nedovedl být něžný. Choval se krutě, i když jen ve slovech. A většinou byl nejkrutější právě k sobě.

Dveře se prudce rozrazili a on vpadl dovnitř. „Já už jsem skončil, Verity. Už na to nemám víc co říct."

„Tak nemáš? Ohrozil jsi tím i mě. A já si teď připadám jako hlupačka, protože jsi mi neřekl celou pravdu. Znám tě ještě vůbec?"

„Řekl jsem ti, že se nic nestalo. Ani nestane."

„A co když se Eloise bude chtít pomstít? Co když tomu klukovi něco udělá? Nebo hůř, nechá tě sledovat?"

„Měla by sis srovnat priority," zabručel.

„Takže až tak ti na tom špinavém Gumenovi záleží? Taky si ho dotáhneš domů?"

„Hádám, že už mi nepomůžeš?"

„Nebudu tu tvoji zhýralost podporovat."

„Dobře," přitakal. „Poradím si i sám. Teď běž."

Verity vyšla ze dveří, pak se však vrátila: „No dobře. Budu ti dál pomáhat. Koneckonců jsem to byla já, kdo tě s Eloise seznámil. Ale snaž se dávat na Kierana pozor. Bude se mu chtít pomstít." To jméno znělo gumensky a Liu, ať se jednalo o jakéhokoli chlapce, potěšilo i rozesmutnilo zároveň, že se Elias stále pokoušel pomáhat Gumenům. Neučinila žádné pokroky, a to už byla téměř ve čtvrtém měsíci.

Verity se už pro tentokrát sama chystala vzdálit, když se Lie zvedl žaludek. Ten den měla nevolnosti neustále. Ještě ráno s ní Eliasově švagrová seděla v umývárně a držela jí vlasy. A jí bylo tak zle, že jí desetkrát poděkovala za to, že jí pomáhá. Přes den se to trochu utišilo, ale nikoli zcela.

„Verity," vyhrkla a tím k sobě přivábila pozornost obou. Blonďatá žena si vyměnila s Eliasem krátký provinilý pohled. Protože ji na rozdíl od něj neoslovovala „paní".

„Už zase..." zabědovala pak pro sebe a rozběhla se Lie pomoci. Elias rovněž vstal, ač se po něm netázala, a vzal Liu kolem pasu, když ji vedli do koupelny.

„Kolikrát dnes už zvracela?" vyptával se Verity Elias.

„Když shrnu celé ráno, kdy se nehla od mísy, jako jedenkrát, tak dohromady pětkrát."

Lia znovu vyzvrátila veškerý obsah svého žaludku. Po tvářích jí tekl pot a motala se jí hlava.

„Je něco, co můžu udělat, miláčku? Uvařit ti čaj? Nebo ti dát nějaký suchý chléb?" dotázal se Lii, ale namísto ní mu odpověděla Verity: „Nemyslíš si, že už jsi udělal dost tím, že jsi ji zbouchnul?"

„Já..." vykoktal Elias a Lia, přestože se zařekla, že k němu už nebude milá, cítila, že ho musí bránit. „Byl to můj nápad," zašeptala.

„Tak ono to bylo plánované?" zakroutila nad tím hlavou Verity.

Lia si unaveně položila hlavu na toaletní mísu.

„Tak co potřebuješ, miláčku. Jen si řekni. Cokoli," nabádal ji znovu starostlivě Elias.

„Bylinkový čaj, pane. Prosím..." zašeptala.

„Ráno jsem jí ho vařila. Na chvíli se to uklidnilo," informovala ho Verity. „Chvilku tu s ní vydrž. Dojdu dát vodu na kamna."

Elias k ní přiklekl a hladil ji po vlasech. V ten moment viděla v jeho očích zase naději na to, že bude mezi nimi všechno jako dřív. V očích měl ten laskavý něžný výraz. Ale ona tohle nechtěla. Nechtěla v něm znovu probudit planou naději. „Ptal jste se mě, jestli vás stále miluji, pane..." zašeptala unaveně.

„Nemusíš mi teď odpovídat," zarazil ji.

„Nerada ubližuji lidem," zašeptala. „Vím, že Vám na mě stále záleží, ale..."

„Tobě už nezáleží na mě," dořekl za ni. Ústa se mu roztřásla a z očí mu začaly stékat slzy, které chvatně otřel do rukávu, aby je neviděla Verity.

„Mrzí mě to, pane," špitla.

„Jsem rád, že jsi ke mně upřímná," usmál se na ni, ale koutky úst mu přitom kmitaly zadržovaným pláčem.

Pak jí s Verity pomohli zpět do postele a dostala čaj. Elias tentokrát Liu nesvázal. Když Verity odešla spát, dal jí k posteli hrnec, vstal a začal se oblékat. „Neboj se, vrátím se. Jenom si potřebuju jít vyčistit hlavu."

Lia na to nic neřekla, sotva však se za ním zabouchly dveře, dala se do pláče, který nedovedla ovládnout. Měla teď volnou cestu. Mohla se zabít nebo se aspoň pokusit potratit, ale neučinila nic z toho. Byla příliš vysílená a příliš zničená z toho, že mu zlomila srdce. Elias se vrátil až nad ránem. Následujícího dne nikam nemusel. Nemotorně se vyzul z bot a dopadl vedle ní na postel. Byl z něj cítit alkohol.

„Máš to mít, Dahlio," řekl, když si všiml, že ho pozoruje. „Už se tě nebudu dotýkat. Nebudu tě líbat. Nebudu dělat nic, co bych dělal, kdybys mě milovala. I když já tě nikdy milovat nepřestanu, nechci činit nic, co by bylo proti tvé vůli."

Lia dlouho mlčela, než se zvládla přinutit zašeptat: „Děkuji, pane."