Nechtěný dar (18+)

161. Stasiina omluva

Už nečekal, že ji ještě někdy potká. A její opovážlivost přijít mu až před dveře mu zvedala tlak. Přišel jí otevřít sám. Byl večer, Lia uspávala děti, Iryna umývala nádobí, Kieran se učil a Anton se chystal jít do hospody. Když se před ním objevila, krve by se v něm nedořezal.

„Vypadni!" řekl jí namísto pozdravu.

„Nepřišla jsem se zlým úmyslem," odpověděla mu Stasi, ale přesto před ním obezřetně ustoupila.

„Je mi jedno, proč jsi přišla. Tady nemáš co pohledávat, tak běž."

Za ním se objevil Anton a zahlížel na jemu neznámou ženu: „Kdo to je, kluku?"

„Slečna si spletla dveře," chystal se bouchnout dveřmi, když na ně položila ruku: „Jenom mě vyslechni."

„Nemám zájem poslouchat tvoje lži."

„Přišla jsem se ti omluvit, Eliasi."

„Já o tvou omluvu nestojím."

To už se zašel do kuchyně podívat i Kieran: „Co tu chceš, Stasi?" dotázal se jí.

„Chtěla jsem jen uvést pár věcí na pravou míru a taky... Požádat o pomoc."

„Tak nejdřív je z toho omluva, teď už pomoc..." zakroutil nad tím hlavou Elias. „Prostě běž, než..."

„Nemůžeš mě uhodit," upozornila ho.

„To ne, ale můžu si zvolit, že tě nebudu poslouchat," pustil dveře a vyrazil do ložnice, kde za sebou zamkl.

„Co se děje?" tázala se ho Lia sklánějící se nad postýlkou se spícími miminky.

„Stasi," oznámil jí a usedl na postel, když se z druhé strany ozvalo: „Byla jsem to já, Eliasi. Řekla jsem těm klukům, aby tě napadli."

„Copak ses už dočista pomátla?" zaslechl z druhé strany Kierana.

„Chtěla jsem dokázat, že jsi jako ostatní Azmariňani. Myslela jsem, že se budeš bránit. Ale vymklo se mi to z rukou. A oni mě pak už nechtěli poslouchat."

Dahlia si sedla vedle mlčícího Eliase a objala ho kolem ramenou. Hlavu přitiskla k té jeho. Byl jí vděčný, že nic neříkala a nešla Anastasyii otevřít.

„Bojím se, že mě teď taky udají. A já bych nesnesla sedět za mřížemi," slyšel, jak se sune po dveřích a usedá na zem. „Tys musel v Azmarinských vrších vidět ty klece. Musel jsi vidět, jak se k nám chovali. Já dělala spoustu věcí, na které nejsem pyšná, abych přežila. Ale vím, že jsem je musela udělat, protože kdybych tam zůstala, tak by se ze mě stalo zvíře. Vím to. Taky jsem tam porodila míšence."

Až teď si získala Eliasovu plnou pozornost.

„Uvnitř jedné z těch klecí," dořekla. „Já nikdy žádného hodného Azmariňana nepotkala. Jen Azmariňany, kteří se mě v nejlepším snažili nějak využít. Ale většina z nich mě vnímala jenom jako zvíře."

Na to Elias vstal a otevřel dveře. Stasi seděla vedle futer na zemi a z očí jí tekly slzy. „Jestli budeš potřebovat, abych pro tebe svědčil, přimluvím se, že pro tebe nepožaduji žádný vysoký trest. Lhát nebudu, ale ani nebudu souhlasit s tím, abys šla do vězení. Viděl jsem ty klece, a taky jsem viděl, jak našinci dovedli být krutí," natáhl k ní ruku a ona se jí chopila a vstala. Pak si všiml, že za ním stojí Dahlia.

„Vypadáš mnohem lépe," poznamenala Stasi.

„Ty taky," prohodila zase Lia.

„Vím, že jsem byla občas trochu... Však víš. Ale kdyby sis někdy potřebovala s někým promluvit..."

„Děkuju," skočila jí rázně do řeči Dahlia, „ale já mám kolem sebe lidi, se kterými můžu mluvit o všem, o čem mluvit potřebuji, a ke kterým mám mnohem větší důvěru, než k tobě," chytila Eliase za ruku, aby jí dala najevo, že on je na rozdíl od ní nejen její manžel, ale i přítel.

Na její návštěvu se pak pokoušeli celý večer zapomenout. Až před spaním ji Lia znovu vzpomenula: „Tak takový mohl být můj osud," pronesla zamyšleně.

„To bych nikdy nedopustil."

„Já vím. Jen přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych neskončila u tebe. Z té představy je mi zle."

„Potkal jsem Olgu," svěřil se jí, co od Stasiiny návštěvy trápilo jeho.

„Cože? Ve městě?" vyhrkla udiveně.

„Ne, v Lightmondu," opravil jí. „Promiň, měl jsem se líp vyjádřit. Zajali ji. Byla otrokyní v domácnosti jednoho z mých nadřízených. Držel jí v přesně takové kleci, o které mluvila Stasi. Byla příšerně zbitá."

Všiml si, jak se Lia v měsíčním světle třese, došlo mu, že pláče, a přitáhl ji k sobě. „Promiň."

„Nemáš se za co omlouvat," zarazila ho Lia. „Tys jí do té klece nezavřel."

„Ale trápím tě tím, že ti to teď říkám."

„Jsem ráda, že to vím. Jenom se z toho potřebuji..."

„Vyplakat?" dořekl a ona mu zabořila hlavu do košile.

„Když jsem ji poprvé uviděl a došlo mi, že je to ona, bylo mi zle. Viděl jsem, jak moc je ti podobná. A když jsem přišel domů a uviděl tě ve své posteli, čistou a nezbitou... Ulehl jsem k tobě a musel jsem tě nutně obejmout."

„Pamatuju si na to," přikývla. „Pevně jsi mě sevřel a usnul."

„Kdepak. Vzpomínám si na ty tvé něžné dotyky. Byl jsem z toho na dně, ale tys mi připomněla, zač bojuji. Vždycky jsem hledal slabé náznaky, že ti na mě záleží. Pohledy, tón hlasu, ale tohle byl pro mě jednoznačný důkaz."

„Miluji tě," zašeptala, jako by mu to chtěla znovu připomenout, pak se k němu pevně přitiskla a dál plakala.