Nechtěný dar (18+)

190. Šílím po tobě (E)

Doma mu s Olzinou přítomností najednou chyběl klid. Dřív se musel hlídat jen před Antonem, občas před Lynou, ale oba dva si jej vážili a on věděl, že ho mají svým způsobem rádi a považují ho za dobrého člověka. Před Olgou musel být neustále ostražitý. Hlídat si každé slovo a gesto. Nejen proto, že se ho bála, ale protože jím opovrhovala. Neviděla v něm jen jednoho z těch, kteří jí zotročili, viděla v něm jeho rasu. A tu rasu ona od dětství silně nenáviděla. Dokonce i s Liou se sžívala těžce a on si mezi nimi všiml napětí, které ještě více eskalovalo, když se zastavili Emery s Nikolajem. Olga ji z protějšího koutu místnosti sledovala, jak přechází k Emery, objímá se s ní a líbá ji na tváře. Elias věděl, že si jsou blízké. A byl za to rád, jen jejich přátelství nikdy pořádně neporozuměl a trochu se bál, že Emery nevnímá Liu jako sobě rovnou, ale jako mazlíčka pro zábavu. Bylo lehké k tomu sklouznout, Lia působila křehce a azmarinská strohost jí přiváděla do rozpaků.

Uprostřed snídaně jim pokynul na pozdrav, pak vedle něj Lia usedla a on jí podal talířek a namazaný chléb. To gesto jeho žena odměnila úsměvem.

„Jsem už jak balon," stěžovala si Emery, ale byla jen asi ve třetím měsíci. Pak se zahleděla na Olgu, která na ní udiveně hleděla sedící na matraci. Nejprve se zahanbeně chtěla omluvit, ale pak jí zřejmě došlo, že jí nemohla rozumět.

„Nikolaj a Emery jsou naši přátelé," objasnila Olze Lia. „Emery neumí ještě moc gumensky."

„A ty mluvíš tou jejich hatmatilkou?" slyšel říkat Olgu.

Dahlia na to jen přikývla. Pak Emery k jeho údivu vytáhla klubko s červeně obarvenou přízí: „Tohle jsem ti přinesla. Jako dárek... Na vzorek..." řekla Dahlii a Lia začala k jeho údivu klopit zrak.

„Lia neplete," chtěl se vyhnout trapné situaci.

Emery si je chvíli prohlížela a evidentně se odhodlávala něco říct, když jí Nikolaj chytil za ruku: „Radši to nech být, zlato."

„Jak jsi to myslela?" dotázal se Elias, který to nechtěl nechat být. Na to mu Lia pokynula: „Půjdeme vedle?"

Elias na to zmateně přikývl a následoval ji. Za sebou slyšel Nikolajův hlas: „Tys tomu dala."

„Ale proč, vždyť jsem jenom přinesla kousek bavlnky."

V zádech cítil Irynin ostražitý pohled a nechápal, jak se tak rychle dovedl dostat zase do situace, kdy vypadá jako zlý manžel. Lia za nimi zavřela dveře. „Chtěla jsem ti to říct. Ale ty jsi pak byl mrzutý kvůli Mary a..." sáhla do šuplíku a vytáhla téměř dopletenou dětskou dečku. „Chtěla jsem se ti pochlubit, až to dodělám. Ale já se tě pak bála a od té doby jsem na to nesáhla," hlas se jí roztřásl. Elias obešel postel a převzal si od ní tiše upletený kousek. Všiml si, že si Lia schovává tvář do dlaní, jako by čekala, že bude bitá.

„Na co myslíš, lásko?" zeptal se jí.

„Na to, že bych chtěla, abys promluvil. Klidně mi řekni, že to nevypadá dobře. Jen prosím mluv."

Elias se dotkl prsty ruky, kterou si držela před obličejem, a jemně ji pohladil. Všiml si, že se po tom doteku usmála. „Jde ti to dobře. To tě naučila Iryna?"

„Ne, od ní jsem to moc nepochopila. Emery."

„To jsem rád," usmál se. „Víš, já jsem měl obavy, že tě nebude brát vážně. Nechtěl jsem ti to říkat, aby ses jí nebála."

Jen co to dořekl, Lia se k němu přitiskla, až mu vyrazila dech. „Kolikrát jsem ti už řekla, že jsi dokonalý?"

„Takovou reakci jsem upřímně nečekal," zasmál se.