Nechtěný dar (18+)

48. Jsem u tebe (D)

 Nyní už Iryna zbystřila, ale souhlasila a Lia se odhodlala to riskovat.

„Zaběhněte prosím pro Antona. Řekněte, že je to naléhavé," nakázala jí a sotva stará paní odešla, otočila se k Aurimu. „Omlouvám se, miláčku. Ale tohle zůstane mezi námi, rozumíš. Musí to zůstat mezi námi, miláčku. Víš, že ti Elio hodně pomohl."

„Ten pán byl na mě zlý," odvětí chlapec.

„Byl na tebe zlý, ale on na tebe musel být zlý. Kdyby na tebe nebyl zlý, už bychom po téhle zemi ani já ani ty nechodili."

Chlapec se na ní povídal a jeho pohled se změnil z nechápavého k slabému pochopení. „A otec je na tebe zlý? Slyšel jsem... Slyšel jsem křik. Včera v noci."

„Kostadin je zlý člověk, miláčku. Ale nic se neboj, on tu beztak moc často nepobude. A my už to spolu nějak zvládneme. Zvládli jsme to v Ramestalu, zvládneme to i tady," políbila jej na čelíčko a to už slyšela, jak do domu vbíhá Anton.

„Pojď se mnou," zavolala na něj a vyběhla skrze sněhem posetou zahradu. Jak starý muž, tak služka ji následovali do stodoly. Prudce rozrazila dveře a vpadla dovnitř, kde na zemi v propocené a špinavé, ač už nikoli v roztrhané košili, ležel nehybný muž. Oči měl zavřené, kůži i na Azmarince nepřirozeně bílou. Ani kalhoty mu nesehnali. Jen podvlíkačky. A z těch se linul zápach. Přesto ona na nic nehleděla a klekla si k němu.

„Jsem tady, miláčku," řekla mu Azmarinsky a k Iryninu údivu jej políbila na čelo.

„Takže ten kluk nelhal," promluvil na ni Anton.

„Ne, Elio ti nelhal," zakroutila hlavou. „Můžeš mi s ním prosím pomoct dovnitř?"

„Tomu už nic nepomůže, děvečko. Vždyť to vidíš, má smrt na jazyku."

„Je to Azmarinec," vyhrkla Iryna jako by to ani jeden z nich nevěděl, ale Lia jí teď a tam nic vysvětlovat nehodlala. „Prosím, Antone. Přeci ho tu nemůžu nechat umřít jako dobytek."

Vtom se z Eliasových úst ozvalo zašeptání: „Lio..."

„Ano, Elio. Ano, jsem tady, miláčku. Jsem tady," opakovala a kropila mu tvář slzami. „Postarám se o tebe. Neboj se, postarám se o tebe jako ty ses vždycky staral o mě."

„Zaneseme ho do umývárny," navrhl Anton. „Budeš mi s ním muset trochu pomoct, děvečko." Pak se otočil k Iryně. „Vy běžte vzít Auriho nahoru. Vemte mu tam třeba papíry a tužku, ať se zabaví. Řekněte mu, že se na něj tady děvečka přijde večer podívat."

 Iryna odešla celá stuhlá a vyjevená, ale nevypadala, že by je šla udat. Jen se pokoušela zpracovat to, co viděla. Anton popadl Elia za ramena, „Tak, kluku. Vezmeme tě do tepla," řekl podivně mile, až Lie ukápla další slza. Nikdo k nim nebyl tak chápavý. Jediný další člověk, který o nich dosud věděl, Verity, v nich probouzel strach. Lia mu pomohla vzít Eliase na záda a odtáhnout jej do umývárny. To už za nimi opět stála Iryna, která to s chlapcem již vyřídila.

„Dejte ohřát hodně horké vody," oznámila jí rozhodně Lia. „A taky budu potřebovat alkohol a nějaké staré hadříky."

„Nanosím vodu," oznámil jí Anton, zatímco Iryna nejprve chtěla něco namítnout, ale pak to neudělala. Jen ji dlouze pozorovala, jak Dahlia stahuje z Eliase košili. Podvlíkačky se mu rozhodla stáhnout až v lázni. Když byla voda napuštěná, Eliase do ní položili. Sotva jej obklopila, vyšel z něj vzdech.

„Tohle je moc příjemné, viď," pamatovala si, že jí jednou přesně ta slova řekl. Bylo jí teď jedno, že před Irynou mluví azmarinsky. Elias potřeboval, aby na něj mluvila jeho jazykem.

„Umyju ho sama," oznámila Antonovi s Irynou a ta už v tu chvíli vypadala na omdlení.

„Nesluší se, aby..." řekla, ale pak přeci jen odešla s Antonem do světnice. Lia se vysvlékla a vlezla do vody, aby ho mohla lépe umýt. Tělo měl celé stuhlé, už na hrudi si všimla ošklivých škrámů. Vzala žínku a mýdlo a začala mu s ní přejíždět po těle. Nejprve zepředu, pak jej opatrně otočila, jeho hlavu si přitiskla na rameno a začala mu omývat záda. V tu chvíli slyšela, jak zatíná zuby a vzdychá. Vypadalo to příšerně. Divila se, jak může být stále naživu. Celá jeho záda až k hýždím pokrývaly tlusté čáry, pod kterými nebyl ani kousek jeho dřív hladké kůže. Znovu jej usadila a zajela mu žínkou do rozkroku. V tu chvíli si všimla, že jej její něžné dotyky vzrušily. Odložila žíňku a dotkla se jej rukou. Něžně ho tiskla a přejížděla po něm: „Jsem u tebe, miláčku," šeptala. „Jsem u tebe."

„Lio," zašeptal a ona zrychlila ten rytmický pohyb, který rukou prováděla, dokud se pod jejím dotykem nevzepjal. „To je ono, miláčku. To je ono. Potřeboval jsi to, lásko." Pak jej domyla, oprala mu spodky, vypustila vodu a v prázdné vaně jej osušila. Následně se oblékla a doběhla do protější místnosti, kde vysedávali Anton s Irynou.

„Vezmeme ho sem. Ke kamnům. Potřebuje do tepla," oznámila jim a Anton vyběhl za ní. Nelekl se ani toho, že byl Elias dočista nahý.

„Nemám mu co oblíct," snažila se nějak obhájit.

„Ale to neřeš, děvečko. Všichni jsme dospělí a jemu by teď nevadilo ani kdybychom ho takhle vyvlíkli na náměstí.

„Ale co Iryna."

„Přikryjeme ho nějakou dekou."

„Tak dobře," přitakala a pomohla mu jej dostat z vany a dotáhnout do světnice. Uložili jej na houni u kamen a přehodili přes něj deku. Pak Dahlia nalila z konvice na kamnech do hrnku čaj, sklonila se k němu a lila mu jej po malých doušcích do úst. „Napij se, miláčku. Pořádně se napij," šeptala mu a hladila ho po vlasech. Potřeboval se pořádně vypotit.

Za sebou slyšela Irynino odkašlání: „Tohle je hřích, paní. Doufám, že máte pro své chování nějaké vysvětlení."

Otočila se na ni, „dám vám vysvětlení. Všechno vám řeknu. Jenom mi prosím dejte ještě chvíli," rozhlédla se po místnosti. „Sehnala jste ten alkohol?"

„Snad ho nechcete ještě opíjet pánovým pitím," zahlaholila Iryna.

„Antone," oslovila raději muže a ten vytáhl svou vlastní placatku, přiklekl k Eliasovi a dal mu ji k ústům. „Lokni si, kluku," řekl gumensky, přesto jej Elias poslechl a pil. „Budeš to potřebovat." Pak ho společně otočili na břicho a hlavu mu podložili polštářem.

„Ti ho ale zřídili," ušlo Antonovi ze rtů.

„Dostal sto ran," objasnila mu Dahlia.

„Inu... Můžeme být asi rádi, že ho nepopravili."

„Svatá pravda, Antone," přitakala. Vzala kousek látky, nalila na něj alkohol a začala jej pomalu vtírat Eliasovi do ran. Z jeho úst začaly vycházet bolestivé vzdechy. Chtěla mu začít šeptat konejšivá slůvka, když zaslechla Antona: „Brzy si odpočineš, kluku."

„Děkuju," usmála se na něj Lia. „Nikdy ti nebudeme moci oplatit, co pro nás děláš."

„To nestojí za řeč, děvečko. Pro dobré lidi vždycky udělám, co budu moci."

Postupně otírala slabší čáry na okrajích zad. Když se dostala do středu, snažila se být něžná, přesto Elias po pár dotycích a několika zaúpěních omdlel.