Nechtěný dar (18+)

185. Teta Verity (D)

 V noci ho k sobě přitáhla a jeho hlavu si položila na ňadra. Chtěla být od teď odvážnější v tom, co mu může nabídnout. Dát mu prostor pro vyjádření pocitů. A všimla si, jak mhouří oči a kmitají mu koutky. Jako by se chtěl usmát, ale byl na to už moc unavený. Přemožený pocity. A pak se najednou zeptal. „Mohla bys číst?" Lia přikývla a začala číst, přitom ho hladila po světlých kučerách.

Po chvíli zjistila, že spí. Byla zvyklá spát v jeho náručí. Dnes tomu bylo naopak. Ale v ní to vyvolávalo stejné pocity. Zhasla svíčku a přivinula ho k sobě, jak to činil dřív on. Když se ráno probudila, bylo to obráceně. On ji zase zase ochranitelsky ve spánku svíral.

Další den zašli za farářem a nechali zhotovit destičky. Jen své drobečky museli nejprve pojmenovat. Pro černovlasého chlapce vybrali jméno Jack po Eliasovu bratranci. Pro tu nešťastnou dušičku, o kterou je připravil Palperoth, Hope, znamenalo to Azmarinsky radost. Za kovovou destičku s Maryiným jménem Elias připevnil dopis. Pak se v tichosti vrátili domů a Elias šel přebalit děti, zatímco Lia pomáhala Iryně vařit, když v tom zaslechla klepání na dveře.

„Někoho čekáme?" dotázala se všech třech lidí v kuchyni. Ale ti mlčeli. A tak se pomalu vydala ke dveřím a otevřela. Naproti ní stála k jejímu údivu Verity. Přesně tak, jak si ji pamatovala. A ona najednou nevěděla, co dělat. Vždyť před ní byla zvyklá být v řetězech a mluvit jen s dovolením.

Otevřela ústa, ale jako by nemohla dýchat. Najednou se za ní objevil Kieran a když viděl Azmariňanku, zavolal: „Eliasi, máš tu návštěvu."

„Jestli je to Daniel, tak ať jde klidně dovnitř. Hned přijdu."

„Je to nějaká žena."

Pak Elias vešel do kuchyně, Lia ustoupila a on zahlédl Verity. Okamžitě na něm poznala, jak je rozrušený. Míjel ji a sotva Verity učinila krok do světnice, objal ji a pevně ji k sobě přitiskl. „Jak jsi mě tam mohl nechat," slyšela její obvyklý rozčílený tón.

„Řekl jsem ti, že odejdeme," zamumlal Elias roztřeseně.

„Ale mě by nikdy nenapadlo, že se ti to podaří."

„Znáš mě, jsem jako mezek," řekl Elias. Pak zaslechl Antonovo zakašlání. Verity od něj odstoupila a Lia si všimla, s jakým nepřátelským výrazem si prohlíží zbylé osazenstvo. Nakonec skončila pohledem zase u Lii. „Tak takhle vypadá jako..."

„Jako člověk?" dořekl za ni Elias a chytil Liu za ruku. „Dahlia je teď mojí právoplatnou ženou."

„Tak tys jí vzal zpátky? I po tom, co ti prováděla?" řekla posměšně.

„Nedělej překvapenou. Věděla jsi, že to byla jenom hra," šťouchl si do ní Elias ublíženě. „Přijela jsi sama?"

„Ne, s dětmi. Ve městě jsme zůstat nemohli."

„Aha," řekl Elias, ale Lia si nevšimla, že by se tvářil provinile. Pak Elias kývl k ložnici: „Jsi teta. Tedy jestli jí chceš být."

„Křížencům?" dotázala se, jako by to snad nebylo jasné.

„Jestli jim takhle bude říkat, tak ji u nich nechci," zašeptala mu Gumensky Lia.

„Pořád jí trestáš, když udělá něco neslušného?" dotázala se na to Verity a Lia si byla skoro jistá, že jí rozuměla.

„Máme rovnoprávné manželství," odvětil Elias. „Jak dlouho už jsi ve městě?"

„Asi měsíc," odpověděla Verity k jejímu údivu. „Chtěla jsem se nejdřív nějak zařídit."