Nechtěný dar (18+)

141. Dahlia Delgadová (E)

 Večer před svatbou se Lia zdála být zamlklá. Přehrabovala se v jídle a z přemýšlení jí nevytrhl ani dětský pláč. Vstala, až když jí všichni u stolu důrazně upozornily, že mají děti hlad. Elias šel s ní a pomohl jí je nakrmit.

„Už se nic nezkazí, uvidíš," usmál se na ni.

„Opravdu musíme spát odděleně?" zeptala se ho k jeho překvapení.

Elias ji k sobě dojatě přitáhl: „Zítra na tebe budu čekat u oltáře. A pak už se od tebe nikdy neodloučím. Dej mi jen tuhle noc. Ať se na tebe můžu těšit."

Lia nervózně přikývla.

„Když ti budu příliš chybět, můžeš za mnou kdykoli přijít do Kieranova pokoje."

„Tak dobře," přitakala.

Po večeři se postupně všichni umyli. Lia přišla na řadu první, aby jí do rána stihly uschnout vlasy. Elias hned po ní, ač říkal, že se může umýt až jako poslední. Pak zašel do ložnice rozloučit se s holčičkami. Nejprve vzal do náručí Iri, poté Seiliu. Lia vstala z postele a zamyšleně jej pozorovala, jak se s ní pokouší pohupovat.

„Nevím, jestli to dělám dobře," pronesl.

„Děláš to moc dobře, miláčku," řekla k jeho překvapení dojatě.

Vrátil holčičku do postýlky a vzal svou snoubenku do náručí. „Jak jsem řekl, můžeš za mnou kdykoli přijít." Políbil ji na čelo a zahleděl se do jejích černých očí. Pak zamířil s peřinou a polštářem na zem do Kieranova pokoje.

„Jestli budeš chrápat, tak jdeš vedle," ušklíbl se na něj chlapec a Elias byl rád, že už si od něj zase nedrží odstup. Pak vytáhl Azmarinské knihy, které chtěl po Eliasovi identifikovat. Byly to pěkné spisy. Přepsané příběhy z dob před azmarinskogumenskými válkami. V jednom z nich našel proroctví. Něco, co jej, ač příliš nevěřil na osud, nechávalo s ústy otevřenými dokořán.

„Co se tam píše?" chtěl vědět Kieran.

„Je to proroctví světla a tmy. Dvou znesvářených rodech a dvou dcerách noci a dne narozených za úsvitu po černé bouři. Obou vznešené krve a přesto odlišných, které přinesou ticho tam, kde panoval křik. Mír mezi jezera a hory."

„Gumenská jezera a Azmarinské hory?" napadlo rovněž Kierana. „Myslíš, že jsou tyhle vaše proroctví pravdivá?"

Zakroutil hlavou. „Na tyhle hlouposti nevěřím. Pokud něco, tak mi to potvrzuje, že to, k čemu se s Liou chystáme, je správné. Přál bych si, abychom mohli žít ve světě, kde naše rasa nebude důležitá."

V noci spal neklidně. Stále očekával, že za ním Lia přijde, a proto se budil, sotva zaslechl venku šustit listí či v krbu hořet oheň. Ale nepřišla. Nad ránem se vzbudil, vzal si od Antona oblek a společně s ním se vypravil do domu Patriarchy, kde ve svátečně vyzdobeném sále stál oblouk ze sušených květin. Na přelomu podzimu a zimy už venku téměř žádné květiny nebyly. Netušil z čeho bude mít Lia tradiční gumenský věneček. Jen zaslechl, že ho mít bude. Vyrobila jí jej manželka jednoho z Antonových přátel, stejně jako jí ušila šaty. Ani ty Elias ještě neviděl, ale po takové době, kdy ji vídal jen v pytlové látce, se na ten výjev moc těšil.

Patriarcha se k němu choval nepřátelsky. Držel se od něj dál, ale Antonovi oznámil, že se s azmarinským oddávajícím nakonec dohodl a po skončení nedělní mše, se farář zastaví. Do sálu brzy vešli i Nikolay s Emery. Elias se s nimi přátelsky pozdravil a pak se dotázal Emery, zda by mu dosvědčila azmarinskou svatbu. Věděl, že Iryna bude Liiným svědkem a Anton byl až příliš proti azmarinské víře, aby mu takový úkol chtěl svěřit.

Kolem půl jedenácté dorazil i farář. Přivítal se nejprve s Eliasem, který mu vyšel vstříc. „Moc vám děkuji, že jste dorazil," sdělil mu úlevně. Zároveň si však uvědomoval napětí, které s farářovým příchodem v místnosti nastalo. „Moji přátelé nemají s Azmariňany moc dobré zkušenost. S Antonem a Kieranem jsme se seznámili v pracovním táboře v Lightmondu. Nikolay byl ve městě také." Ukazoval na muže, jako by je představoval.

„Vás jsem na mši ještě neviděl," prohodil k Emery.

„Nesdílím Eliasovu víru, otče," oznámila mu světlovlasá dívka a přitom se chytila za Nikolayovu ruku. „Ale podporuji jeho přání se oženit před bohem, v kterého věří. „A pokud je to ještě možné, ráda bych šla oběma jeho holčičkám za kmotru. Nepřestala jsem věřit v boží existenci. Jen už nevěřím v její moc."

„Jistě, dcero," odvětil farář. Od Kierana s Antonem si držel odstup. Bylo to tak lepší.

„V jedenáct konečně na místo dorazila i Iryna s Liou. V zákristii se rozlehl dětský řev a Emery s Nikolayem vyrazili vzít miminka a usedli s nimi do přední lavice. I Anton šel k jeho překvapení Lie naproti a pak, když vyšla, ji s Irynou vedl každý z jedné strany. A Elias se na ni nemohl vynadívat. Ve vlasech měla věnec z rudých růží a na sobě šaty v bílé barvě. Střih byl gumenský. S hlubokým výstřihem a rozšířenou suknicí. A kolem rukávů a výstřihu měla vyšité rudé lemování. Jackův náhrdelník, který od příjezdu do Stakarina nosívala, si dnes nevzala. Dnešek byl jen o nich dvou. Eliasovi se najednou rozklepaly kolena a do očí mu vpadly slzy. I Lia měla orosené oči. Pak mu ji Anton předal a Elias se sklonil k Lie a zašeptal: „Jsi překrásná."

„Taky ti to moc sluší," usmála se zase ona na něj. Neočekával to od ní. Ženy takové věci na svatbách neříkaly, ale z jejího fascinovaného pohledu si uvědomil, že i ona je zakoukaná do jeho vzhledu. Oba se po měsíci pravidelné stravy spravili, oba se včera pro toho druhého pečlivě namydlili a dnes upravili.

Pak zahájil patriarcha svůj proslov. Zkomolil Eliasovo jméno, ale jemu na tom nezáleželo. „Budeš ji živit, šatit a ochraňovat do konce tohoto života?"

„Ano," přitakal.

„A ty, Dahlio? Budeš mu poslušnou a poddajnou ženou? Dáš mu teplo rodinného krbu a svou věrnost?

„Ano," přitakala i ona bez rozmyslu. Pak jim patriarcha svázal ruce provazem. Elias cítil, jak se třese, a druhou rukou ji chytil za ruku a usmál se na ni. Pak jim ruce zase rozvázal a prohlásil je mužem a ženou. Následně na jeho místo přešel farář a za nimi se objevili svědkové.

„Eliasi Frederiku Delgado, opakuj po mě... Dahlio Chakarová, slibuji ti lásku, úctu a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí."

„Dahlio Chakarová, slibuji ti lásku, úctu a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí," řekl. Teď už se třásli oba.

„Teď ty, Dahlio Chakarová, opakuj po mě... Eliasi Frederiku Delgado, slibuji ti lásku, úctu a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí."

„Eliasi Frederiku Delgado, slibuji ti lásku, úctu a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí," zopakovala v slzách.

„Nyní si prosím vyměňte prstýnky," vyzval je a Elias jako první nechal vzít prstýnek Dahlii. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec mu ho roztřesenýma rukama zvládla nasadit. Pak zase on nasadil prstýnek jí. Nakonec je rovněž prohlásil za novomanžele a vyzval k prvnímu polibku. Elias se k Dahlii sklonil a něžně ji políbil. „Už jsi i ty můj," zašeptala.

„A už navždy budu," opáčil jí zamilovaně.

Následně daly pokřtít dcerky. Emery každou z nich nachvíli podržela farář jim udělal na hlavičku křížek. Patriarcha ten výjev sledoval z povzdálí. Zato Antona s Kieranem už obavy z faráře přešly. Na cestě domů nesli každý jednoho svého drobečka a kráčeli ve skupince svých přátel.

„Tak už jsem Delgadová," došlo Lie úsměvně. A Eliasovi úsměvně došlo, co by na to řekl jeho bratr nebo otec. Na to, že pojal za manželku Gumenku. A co by si asi říkali, kdyby jim oznámil, že tohle byl zřejmě nejšťastnější den jeho života.

„Dahlia Delgadová," zopakoval.

„Nezní to špatně," usmála se.

„Zní to moc dobře."