Nechtěný dar (18+)

197. Ona si zaslouží jen vlídnost (E)

Smrt sestřina dítěte Dahliu velmi zasáhla. Ale i když jí neustále z očí tekly slzy, nedovolila si přestat pečovat o svou sestru. 

„Bylo to příšerné," svěřila se mu. „Bála jsem se, že zemře i ona."

Elias nevěděl, co na to říct. Bolela ho Liina bolest. Chápal, že bude dobré, aby se Olze v následujících dnech vyhýbal. A taky aby k ní promlouval vlídně a nenechal se rozhodit. Chápal, že jejich syna zabily předsudky. A že on ve jménu svých přesvědčení páchal ještě horší zločiny. A tak se rozhodl dát své vlastní pocity zrady stranou a pomoci, jak jen bude moct. A jeho pomoc mířila hlavně Dahlii, aby byla schopná to ustát. Svým způsobem to ona ztratila další dítě. To ona o něj toužila pečovat. Eliasovi došlo, že v něm viděla náhradu za jejich maličkého. I pro něj by jistě chtěla řádný gumenský pohřeb.

Noc po tom, co Maksima pohřbili, proseděla u Olzina lůžka. Elias ležel na provizorním lůžku, které si rozestavěli u Kierana a pokoušel se usnout. Ale ani on, ani Kieran to nedovedl. Namísto toho pak Kieran vytáhl nějakou azmarinskou knihu. Měl v plánu začít dělat překlady azmarinských knih do azmarinštiny.

„Lidé se přestávají lidí bát, když si přečtou příběh z jejich úhlu pohledu. Můžou v tom najít porozumění," vysvětlil mu. „Kdybych nemusel odjet. Udělal bych toho víc."

„A jak to překládáš?"

„Zatím s pomocí tohohle," ukázal na nějaký starý zaprášený slovník. „Ale mám dojem, že tam spousta slov není."

„To ti k ničemu nebude. Azmarinština se pořád mění. Když nemáš někoho, kdo je rodilý mluvčí a zná historické texty, bude ti to k ničemu. Leda by ses omylem trefil slovníkem a knihou do stejného období. A i pak budeš mít problém s větnou skladbou."

„Tak mi pomůžeš ty? Jestli se sem někdy vrátím?"

Elias přikývl: „Ale bude to naše tajemství?"

„Proč? Když ti nic nezaplatím, tak..."

„O peníze nejde... Vím, že Antonovi by se to nelíbilo."

„Anton tě má rád."

„Jo, já vím," řekl a zachumlal se do peřiny. Věděl to. Ale taky věděl, že je rozdíl v tom, jak ho Anton vidí jako toho kluka, se kterým se spřátelil, a jak ho vidí jako Azmariňana. Jeho měl rád, k jeho rase choval nedůvěru. A Elias a jeho rasa byli neoddělitelní.

K ránu konečně přišla Lia. Kieran už spal. Elias to ale nedovedl. Objal ji pod peřinou a cítil její studená chodidla. „Pojď sem a trochu se ode mě zahřej," nabádal ji a přikryl ji až ke krku. A on se k němu přitiskla a dala se do pláče.

„Nemůžu na to přestat myslet. Jak byl ten náš drobeček ve mně. A jak se cítil v bezpečí. A pak..."

I jeho to bolelo. Bolelo ho to moc. I po těch letech. A měl dojem, že tenkrát si nemohla být jistá, že mu je to stejně líto jako jí. Že tu ztrátu prožívá stejně bolestně. Kvůli ní, ale i kvůli sobě. Ale její bolest musela být větší. Ona si tímhle prošla víckrát. Zakusila to na vlastní kůži. On to nezakusil tolikrát, a i tak byl pouhý pozorovatel, co nečinně přihlíží její bolesti a nemůže ji nijak zmírnit. Stejně jako teď.

„Chceš, abych si vzal volno a byl tu s tebou?" dotázal se jí.

Lia přikývla: „Chtěla bych, aby ses postaral o naše dcery. Iryna půjde na bylinky. A já to tu sama nezvládnu."

„Dobře. Řeknu to Antonovi, aby to zašel vyřídit Savchukovi."

Vstal a zašel do světnice, kde už se Anton chystal k snídani. „Najíme se a vyrazíme," pronesl jako to dělával vždy na pozdrav.

„Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli bych mohl dnes zůstat doma s Liou," sklopil před ním zrak. „Vím, že bych se měl starat o to, abych dovedl zao..."

„Dobře, kluku," skočil mu do řeči Anton. „Tak se uvidíme večer. A kdyby se něco dělo s děveččinou sestrou, jdi raději za mnou a já už za Novikem dojdu."

„Slyšel jsi, co Lie navrhl?"

Anton přikývl: „Slyšel jsem Vás o tom mluvit."

Z jednoho dne se nakonec staly hned tři. Elias přebaloval a krmil. A vyhýbal se paní Rastolnikové. Připadal si provinile, že nejde do práce, ale pokud to Lia chtěla takhle. Pokud to potřebovala takhle, tak to muselo být tak. Taky pomáhal Lie brát Olgu do umývárny. A Olze to očividně nevadilo. Byla moc zraněná na to, aby si zvládla stěžovat na to, že na ni sahá Azmariňan. Ale v odpoledních hodinách nechával tuhle činnost na Iryně.

Když takhle Olgu ukládali ten třetí den, překvapivě ho oslovila: „Eliasi?"

„Ano?" dotázal se jí a vyměnil si udivené pohledy s Dahlií.

„Když jsi byl ještě ve Světelném městě, neslyšel jsi něco o mém muži a synovi?"

Elias zakroutil hlavou, a pak se dotázal: „Kolik bylo tvému synovi?"

„Osm."

„Tak to je velká šance, že žije a je na cestě z Light... Ze Světelného města," dořekl gumensky.

Olga se široce usmála a z očí jí steklo pár slz: „Děkuju. Za to jídlo tenkrát a za to, že jsi na Dahlii milý."

„Ona si zaslouží jen vlídnost," odpověděl a usmál se na svou ženu.