Nechtěný dar (18+)

64. Jsem jeho žena (D)

 Anton chytil Eliase pod rameny, Dahlia za nohy, Iryna jim otevírala dveře. Došli nahoru a položili jej na stranu, kde obvykle spával Kostadin. Anton zahlédl na nočním stolku hračky jejího muže. „Děvečko, já..." vyhrkl.

„Nemluv o tom..." zarazila ho a přes stolek přehodila obrus. Bála se ty věci odnést. Kostadin by si všiml, že nejsou na svém místě. Přikryli Eliase peřinou a Lia poté Irynu poprosila, aby přinesla ještě něco k jídlu.

„Jistě, paní. Antone, nechceš..." oslovila k Dahliinu překvapení muže jménem.

„Ano, zdržím se ještě," přitakal rozpačitě. Lia začala mít pocit, že se mezi těmi dvěma něco pěkného odehrává. „Posedíme chvíli dole, kdyby kluk ještě něco potřeboval."

„Děkuji," odvětila. Sotva s Eliasem osaměla, ulehla vedle něj a přitulila se k němu. Ani si nepamatovala, kdy usnula, ale když se probudila, za okny panovala tma, v krbu hořel oheň a na stole stály dvě porce jídla.

Vstala a přenesla tác k posteli. Měla příšerný hlad. Od rána nic nejedla a její žaludek si na jídlo už zase zvykl. Ale nechtěla jíst, dokud nedá aspoň trochu jemu. „Lásko?" zašeptala k němu, všimla si potu stékajícího mu po tváři.

„Bolí to," zašeptal skrze zaťaté zuby. „Pořád mě to strašně bolí."

„Máme tu trochu makového mléka," řekla na to.

„Ne... Ne..." opakoval na to. „whisky. Prosím..."

„Dobře, miláčku. Dám ti whisky. Ale musíš něco nejdřív sníst. Zvládneš to?"

Elias slabě přikývl a Lia mu začala do úst vkládat lžíce polévky. Ani nekousal. Rovnou polykal. Snědl svojí porci a ona zatáhla za zvonek u nočního stolku. Ve dveřích se chvíli na to objevila Iryna.

„Přines mi prosím trochu whisky," vybídla ji a Iryna se vzápětí vrátila s lahví. Stojící ve dveřích ji pozorovala, jak přikládá Eliasovi lahev k ústům a ten lačně hltá. Hrdlo flašky mu musela od rtů odtrhnout.

„Děkuju," zašeptal a blaženě zavřel oči.

Lia chtěla lahev vrátit Iryně, ta nad tím ale mávla rukou: „Jen si ji tu nechte. Bude lepší, když se mu k té bolesti nepřidá ještě kocovina." Otočila se a chtěla odejít, pak se ale vrátila zpět: „Pan Dimitrov měl takový nápad, že by tu zůstal přes noc. Spí v kuchyni. Doufám, že vám to nevadí."

„To od něj bylo moc milé," usmála se na ni a vrátila se do tepla pod peřinu, kde si dojedla svou polévku. Pak se k němu znovu přitiskla a znovu rychle usnula.

Když se následujícího dne probudila, Elias spal. Zazvonila na Irynu, stáhla z něj peřinu a vyčistila mu znovu rány na zádech. Všude po těle měl namodralou kůži, která se začínala loupat. Vyčistila i pár dost nepěkně vypadajících boláků a převázala mu nohu. Zoufale toužila jej oholit, ale věděla, že tenhle sen se jí zatím nesplní.

„Nakrmím tě, lásko," pohladila jej jemně po tváři a donesla k němu Irynou připravenou snídani. Vkládala mu sousta do úst a čekala, až je těžce rozkouše a polkne. Pak mu ke rtům přiblížila znovu flašku a nechala ho si přihnout. Přitom si všimla, jak dovnitř vkročil Anton.

„Iryna říkala, že ho nemám nechat vystřízlivět," oznámila mu.

Anton suše přitakal. „Už trochu vnímá?"

„Reaguje na můj hlas. Včera řekl pár slov, ale dnes vypadá, že mě moc nevnímá."

„Dobře. Jen ať se pořádně vyspí," přisedl si na kraj postele. „Už se ví, co s ním udělají?"

„Ano. Odvedou ho za Severopol, do solných dolů. V létě."

„To nevypadá zrovna jako procházka růžovým sadem. Měl by do té doby nabrat dost síly, aby to přežil."

„On tam nepůjde," zarazila ho.

„Ale jak..."

„Jak říkám... Nepůjde tam. Kostadin mi řekl, že ho před tím, než ho odvlečou, zmrzačí. A to já nikdy nedopustím."

„Jak zmrzačí?" vyzvídal opatrně.

Lia se zhluboka nadechla: „Už z něj nebude muž. Jestli víš, kam tím mířím."

„Dává to smysl," přitakal Anton. Gumenové mísení ras nesnášeli a to, co Azmariňané dělali s jejich ženami byl pro ně prohřešek proti Všem Bohům.

Dahlia začala hladit Eliase po vlasech. Stále to byl on. Muž, kterého milovala. I když ho část chyběla. A milovala by ho i poté, co by mu sebrali další. Ale pro něj by takový život musel být bolestivým utrpením.

„Zdržím se tu dva dny, jestli to nevadí. Pak půjdu přes den zase do práce," obeznámil ji.

„Děkuji," odvětila.

Anton se znovu postavil a očima hypnotizoval stolek překrytý ubrusem. „Nebudu se tě ptát na nic konkrétního. Jen mi řekni, jestli ti neubližuje příliš."

„Ubližuje mi tak, jak mi ubližovat chce. Jsem jeho žena," pronesla chladně.

„Ale kdyby něco..."

„Tak s tím beztak nic nezmůžeš. Jsem jeho žena," opakovala. „Pomůže mi jen odsud utéct. Mě, Aurimu i Eliasovi."

„Pokusím se zjistit, jak by to šlo zařídit," přísahal jí Anton.