Nechtěný dar (18+)

62. Bonbony od Stefana (E)

 Venku se proháněl ledový vítr. Mohla být polovina února a on měl pocit, že umrzne. Nedovedl si pošetřit ani trochu tepla. Jeho tělo už jej v sobě nemělo. Když mu Iryna přinesla čaj, nedovedl ani zvednout hlavu. Nalila mu jej do úst a on jí zašeptal gumensky slůvko díků. Ale horkost toho čaje sotva cítil. Pak se ho pokoušela nakrmit, ale on s drkotajícími zuby nedovedl moc spolupracovat. „Omlouvám se," vyšlo z něj roztřeseně a ona mu neodpověděla. Začal se obávat, že jí Anton něco řekl a ona teď, podle Eliasova názoru oprávněně, zvažuje, zda přeci jen podporovat tohle bláznovství. Nebo Elias řekl něco ze spaní, když mu Lia dala to makové mléko. Poté, co se probudil, ji donutil přísahat, ať to víckrát nedělá. Už nikdy nechtěl zažít to, co se mu v tom snu zdálo tak reálné. Nechtěl přicházet o Mary znovu a znovu. Bohatě mu stačilo ji ztratit jednou.

Iryna popadla prázdnou bandasku a hrnek a odešla, uprostřed noci se k němu však vrátila a nesla houni. „Tohle tě trochu zahřeje, synku," řekla a po pár minutách začal cítit něco, co slabě připomínalo teplo. „Moc děkuju," zašeptal.

„Chvíli tu zůstanu, pak to budu muset zase sundat a jít. Bude ti pak větší zima, ale aspoň chvíli tak nebudeš mrznout." Sedla si na opačný konec a dveřmi se dívala ven, zda se v oknech neobjeví světlo.

„Dahlia..." zašeptal.

„Je nahoře v ložnici. Tam je teplo."

„A je tam s ní..."

„Ano. Pán je doma."

Elias chtěl dál mluvit, ale přemohl ho spánek. Teplo, které jej na tu chvíli obklopilo, jej donutilo usnout.

Domníval se, že teď Liu dlouho neuvidí. Že ji už možná neuvidí vůbec. Rty mu z té zimy začínaly černat, všude na těle cítil pálivou bolest. Nikoli hřání. Ale on ji viděl už následujícího poledne. Vešla dovnitř zavěšená do Kostadina, na rtech měla strnulý nepřístupný výraz. Bála se ho. Moc se ho bála. Teď už to viděl. Sledoval je škvírou mezi víčky. Nedovedl oči otevřít celé. V jedné z nohou mu začala pulzovat bolest.

„Nerozumím, proč jsme museli chodit zrovna sem," pronesla schválně nahlas, aby ji slyšel i Elias.

„Abych ti dořekl, co všechno se s tím Azmariňanem stane. Přeci tě to včera tolik zajímalo."

„Já..." vykoktala. „Nechtěla jsem se vyptávat, muži. Omlouvám se, jestli to tak vyznělo."

„Takže to už nechceš vědět?"

„Chci, abych tu zrůdu už nikdy neviděla," vyhrkla. Bolelo to. I když věděl, že lže. Z části si vždycky říkal, že by se ohledně něj tak měla cítit.

„Tak to se ti, má ženo, už brzy splní. Ale ještě před odjezdem ze Světelného města jej dáme vykastrovat, ať už ho nikdy žádná žena tak důvěrně jako ty neuvidí."

Elias nerozuměl, co ta slova znamenají, ale podle pohledu do Liiné tváře usoudil, že to není nic pěkného.

„To je báječný nápad, muži," řekla po chvíli a usmála se. „Tak a teď, když jsi mi to řekl, snad můžeme jít do tepla." Spěšně se kolem něj pokusila projít, když jí vrazil facku až spadla na nahromaděné seno v opačném koutě.

„Ty si asi myslíš, že se mi můžeš kurvit pod mojí vlastní střechou," vyhrkl a Elias byl v tu chvíli přesvědčený, že je s nimi konec. Pak ale k jeho údivu Kostadin dodal: „A ještě s mým vlastním mužem. Jsi odporná!"

Lie chvíli trvalo než se vzpamatovala, „Ale já..." špitla, než se k ní vrhl a začal jí škrtit. Když ji pustil, kašlala a dávila se. „Mezi mnou a Stefanem nic není, muži."

„A proto jsi přesně věděla, kterého z nich myslím!"

„On ti řekne to samé. Je to jen přítel. Nic víc. Prosím, Kostadine. Moje srdce patří jenom jednomu muži. Tomu, kterému jsem byla přislíbená." Nemyslela tím svého muže, myslela Eliase. A jemu se ustrnulo srdce. I teď měla dojem, že se musí obhájit hlavně před ním. Že musí rozptýlit jeho obavy.

„Řekla jsem jeho jméno, protože s Vasilem jsem nikdy neprohodila moc slov. Však víš, jak je nemluvný."

„A co tohle?" hodil po ní jakýsi balíček.

„To jsou bonbony. Pro Auriho."

„Takže nejsou pro tebe?"

„Ne, kdepak, muži. Chtěla jsem mu je dnes předat. Když mi je Stefan včera dával, byl už večer. Nechtěla jsem, aby jedl navečer sladké. Nikdy bych si nedovolila třeba jen v žertu projevit náklonnost jinému muži." Slezla ze sena a téměř po čtyřech lezla ke Kostadinovi a on k její i k Eliasově úlevě natáhl k Dahlii ruku a pomohl jí vstát.

„Půjdeme do ložnice," řekl, jako by ho vzrušilo, co se odehrálo.

Vrátila se uprostřed noci a plakala. Nezáleželo jí na tom, že je všude seno a v domě lidé. Ulehla vedle něj a překryla mu alespoň hruď, kterou neměl zašpiněnou, dekou. Třásl se a bolest v noze se stupňovala.

„Už vím, co s tebou chce udělat," řekla.

„A co?" zašeptal jako bez dechu.

„Odvedou tě za Severopol do solného dolu. V létě."

„Dobře, lásko," řekl. Pokoušel se zůstat v co největším klidu.

„A taky..." špitla. „Taky ti zabrání, abys ještě někdy mohl mít děti."

Elias se prudce nadechl, „zmrzačí mě?"

„Nedovolím to," řekla mu. „Dostanu tě z města. Musíš jenom vydržet, lásko. Najdu způsob."

„Zabij mě," řekl. „Já tak žít nechci. Nechci, aby mě..."

„Neudělají to, lásko," špitla. „Slibuji. Hned jak, to půjde, tak odsud utečeme. Já, ty i Auri. Gumenům se ve středozemí nedaří. Za chvíli se tam začnou stahovat všichni muži. To bude naše příležitost," pod přikrývkou si všiml, jak se třese. Přišla z příjemného tepla v domě a venku znovu začínalo sněžit.

„Lio," zašeptal.

„Ano, Elio?"

„Strašně mě bolí noha. Dole u prstů. Nevím, co se to děje," bylo to pro něj zvláštní. Hovořit o tom, že ho něco bolí. Nebyl zvyklý si stěžovat.

„Pošlu zítra Irynu, aby se ti na to za světla podívala, dobře."

„Dobře, děkuju," přitakal. „Měla bys jít dovnitř, ať nenastydneš," řekl a ona se zničehonic rozesmála. Pak se k němu těsně přimkla. Cítil její horké tělo a stále se trochu nepřirozeně vzdouvající břicho. Přesto moc toužil se jí dotýkat. Toužil po tom horku. Tak rád by se jím nechal ohřát či doslova spálit.

Netušil, kdy odešla. Nejspíš tou dobou dávno spal. Za rozbřesku se za ním do stodoly vypravila Iryna, dala mu napít čaje a hrnek schovala do kabátu. Pak si přiklekla k Eliasově noze a on zaslechl úlek.

„Jak to vypadá?" pokusil se gumensky dotázat.

„Není to tak hrozné," řekla a on se nad tím suše zasmál. Věděl, že lže.

Cítil, jak se dotkla jeho palce a okamžitě sebou cukl. Ona od něj s úlekem uskočila.

„Omlouvám se, nechtěl jsem," vyhrkl a Iryna si k němu přiklekla a k jeho úlevě vytáhla měsíčkovou mast, s níž mu teď už jemně prsty na noze otírala. „Natřu to jen malou vrstvou, ať to není moc vidět," objasnila mu. Pak se zvedla a vrátila se do domu.