Nechtěný dar (18+)

88. Musíme myslet na Seliu (E)

 Jmenovala se Eloise. Byla krásná. Dcera jednoho ze členů rady. Její otec si ze zajetí odnesl těžká zranění a ona pár ošklivých šrámů v obličeji i na duši. A především vztek vůči Gumenům. Elias jí proto nechtěl. Nezáleželo mu na té hravé shodě jmen. Jen na tom, že má příliš zatrpklou duši, která by jemu i Lie mohla ublížit. Proto jej Verity tolik rozzuřila. Protože věděl, že to činní, aby Eliase přetáhla zpět na svou či spíš azmarinskou stranu. A to, že nedovedla pochopit, že jsou jeho city k Lie neotřesitelné, jej frustrovalo.

Odmítl ji několikrát. Když začal znovu chodit pracovat a musel Liu nechávat přes den s Verity, často ji míjel na náměstí. Vždycky s ní prohodil pár zdvořilých frází. Netušil, jak se z toho vykroutit. A pak ji jednoho dne potkal ve svém vlastním příbytku. Ten pohled ho mrazil. Lia ležela spoutaná na zemi. Verity ji tam dotáhla, pak převlékla povlečení a pozvala tu neodbytnou ženštinu. Seděly u kávy a napečených buchet. V tu chvíli ho napadla absurdní myšlenka. Jestlipak Lia umí vařit? Nikdy to neřešil. Nebylo to pro něj důležité. Žádné z těch pravidel, podle kterých si muži obvykle vybírali ženy, na ni nepřenášel. Když mu došlo, že se na její zkrvavená záda dívá příliš dlouho, usadil se k nim.

„Ale, to je mi ale vzácná návštěva," kývl k Eloise.

„Moc mě těší, že jste mě pozval do vašeho milého příbytku," podala mu ruku a on ji políbil.

„Potěšení je na mé straně," usmál se na ni. „Jak se má tatínek, už se mu daří lépe?"

„Lépe, o dost lépe. Jen mu zkazila nálada ta jeho Gumenka. Kdo by to řekl, že pojde až po noci Honu na čarodějnice."

Hon na čarodějnice bylo označení noci po prvních trestech pro Gumenky. Při té noci mnohé z nich v bolestech zemřely. Jejich pánové jim chtěly vlastnoručně oplatit nepohodlí, kterého se jim při okupaci města dostávalo.

„Však on dostane novou a jistě odolnější," pokusil se o úsměv a přihnul si vína."

„A co vy? Vy jste si jistě ze zajetí odnesl rovněž nepříjemné vzpomínky."

Elias se na okamžik zamyslel, pak odpověděl: „Mám-li být upřímný... Bolest mě netížila tolik jako myšlenky. Před pár měsíci jsem přišel o Mary a došlo mi, že můj život před okupací byl prázdný. Jenom jsem přežíval. A tak jsem se zařekl, že odteď budu víc žít a víc věřit v dobré konce."

„To zní krásně," natáhla k němu dlaň a on ji jemně stiskl.

„Měla byste sem chodit častěji," vybídla ji Verity. „Od té doby, co Prosper zemřel, si připadám sama. Proto jsem se nastěhovala k Eliasovi, ale to víte, muž ženě nikdy neporozumí tak, jak by si přála."

„Váš švagr ale vypadá jako velmi vnímavý muž," zahleděla se mu do očí. „A také statečný. Myslím si, že my dva bychom si mohli rozumět."

„Ano, vskutku," přitakal a došlo mu, že je řada na něm, aby ji někam pozval.

„Už jste někdy byla na vyhlídce na severním cípu města? Je odtamtud moc krásný výhled." Byla to od něj podpásovka. Podpásovka sobě samotnému.

„Ráda přijmu vaše pozvání," nakrucovala se před ním.

„V tom případě se zítra ve čtyři sejdeme na náměstí u fontány."

Když dojedli, Verity ji vyprovodila ze dveří. Pak se vrátila a usadila se naproti němu. „Vidíš, to nebylo tak těžké."

Elias k ní jako bez duše vzhlédl. Neměl už ani náladu na ni křičet. Vstal a klekl si na zem k Lie. Všiml si, že se chvěje. Položil jí dlaň na čelo. Měla horečku.