Nechtěný dar (18+)

6. Kostějové a Domovojové (E)

 Všiml si jich náhodou. V jasném světle dopoledního slunce poprvé spatřil drobné jizvičky na jejím zápěstí. Přes zarudlá místa od železných okovů je ve tmě nedovedl rozeznat. Byly staré, nejspíš už dva nebo tři roky a v jeho hlavě vyvolaly spoustu otázek. Nezeptal se však na jedinou. Pochopil, že to se svým mužem neměla jednoduché, ale dosud ji nepokládal za člověka, který je schopný si vzít život. Všechno, čím ji nutil Elias procházet, snášela v tichosti. Pokud vzlykla, byl si jist, že je na pokraji svých sil. Chtěl vědět, co ji k tomu tenkrát donutilo, ale zároveň jí nechtěl znát víc než teď, protože by mu na ní záleželo víc než teď.

Namísto vyptávání vzal do ruky knihu, ulehl vedle ní a četl si. Věděl, že by společný víkend měl strávit jinak. Více uvědoměle, a také se o to snažil. Několikrát si rozepl kalhoty a ona už ze zvyku roztáhla nohy a nechala jej do sebe vstoupit. Ale nečinil tak rád. Tenkrát jej poprvé napadlo, že by válka nemusela být u konce. Že by mohl přijít převrat. Jí by to pomohlo, on by skončil s hlavou na špalku. Z té představy měl smíšené pocity. Věděl, že se to musí stát teď, dokud s ním ještě nečekala dítě. Gumenové by toho křížence ani jeho matku jistě nenechali přežít. Ale pokud žádný převrat nepřijde, měla největší šanci na přežití právě s tím proklatým uzlíčkem pod srdcem.

„Co to čtete?" vyrušila jej z úvahy a Elias sebou trhl úlekem.

„Já... Omlouvám se... Nechtěla jsem... Vím, že jsem nedostala svolení promluvit, pane," vykoktala a začala se sunout z postele jako by čekala, že dojde pro bič.

„Lehni si," nakázal jí mile, „a neříkej mi pane. Když budeme spolu sami, stačí když mi budeš říkat Eliasi, dobře?"

Nejistě přitakala a znovu se schoulila na postel, přičemž bolestí přivírala oči. Svými kopanci jí narazil žebra.

„Je to příběh ve verších. Báseň," specifikoval, když viděl na jejím obličeji nechápavý výraz. Znala jen některá slova.

„Mohl bys prosím číst nahlas, Eliasi?" se stále sklopeným zrakem se jej dotázala.

„Jistě," přitakal a dal se do tichého přednesu. Dům byl o sobotě a neděli zamčený. Na téměř dva dny se stával nedobytným útočištěm. Třídenní potravu pro Dahlii přinesl Merrick už v pátek. Na poslední dva dny v týdnu dostával volno, zatímco Elias nejprve před jeho očima přivázal otrokyni v umývárně, aby se o ni nemusel kromě krmení nijak starat, a po jeho odchodu naopak dívku odpoutal a věnoval jí veškerou možnou péči. Jen v neděli ráno ji zanechal samotnou a vydal se jako vzorný občan do kostela.

„V těch vašich příbězích chybí strašidla," oznámila mu Dahlia téměř popuzeně v první volný den.

„Strašidla neexistují. Proč by měli velcí umělci plácat čas na něco, co neexistuje?" pohoršoval se nad jejím návrhem.

„Ale existují?"

„Vlkodlaci? Upíři? Čarodějnice? To jako vážně?"

„Kostějové a Domovojové."

„Kostěco?" vyhrkl nevěřícně se smíchem. Opravdu mu vytýkala, že ve vznešené Azmarinské literatuře chybí Gumenské nesmysly.

„Jsou oškliví a vypadají jako mrtvoly, protože u sebe nenosí své srdce. To bývá pohřbené v truhle pod kořeny stromů. Jsou proto nesmrtelní. Jedna z mých sester jako malá jednoho potkala v lese. Vyprávěla mi o tom," spustila vážně jako malé trucovité dítě.

„Tak ty máš sourozence?" dotázal se jí a tím ji nedopatřením vrátil zpět do své postele a do zajetí, v němž se ocitla. Sklopila zrak. Už mu nechtěla dál odpovídat. Možná její sourozence také zajali. Možná byla právě tahle sestra už mrtvá či v poutech v domě dalšího z Gumenských nepřátel.

„Máš hlad?" dotázal se jí nervózně, a pak rozpačitě vstal. Věděl, jaká by byla její odpověď. Ovšemže měla hlad. Dostávala jedno jídlo denně. Pár lžic rozvařené břečky a sem tam tajně kousek masa na přilepšenou z Eliasova talíře. 

Došel do malé přípravny, kde měl nachystané jídlo na dobu Merrickovy nepřítomnosti. Roztopil v kamnech a ohřál kuřecí vývar, k němuž přilomil krajíček chleba. Věděl, že toho Dahlia do scvrklého žaludku tolik nedostane. Pak popadl bandasku s podivnou ovesnou břečkou. Nejprve ji nakrmil svým jídlem. Když si všiml, že už nemůže, dojedl za ní pár lžic ze dna talíře a pustil se do jejího přídělu. Chutnalo to příšerně. Na jazyku mu zůstávala pachuť tlející zeleniny, ale na frontě zažil podobnou stravu. Dívka jej při jídle celou dobu udiveně pozorovala.

Poté, co se s ní tu noc naposledy miloval, zůstala přitisknutá k němu. Hlavou spočinula na jeho hrudi a on jí objal kolem ramen. Až nad ránem, když se vydával do kostela, si všiml, že opět leží na své straně postele, avšak otočená tváří k němu. Ze spaní se slabě usmívala. Cítila se v bezpečí.

„Dahlio," oslovil ji něžně. „Musím na chvíli odejít. Dám ti pouta a přivážu tě v umývárně, dobře?"

Dívka přitakala, on jí ještě rozespalou navlékl do režné látky a pak jí na připravená zápěstí připevnil okovy. Odnesl jí do umývárny a za nohu přicvakl k noze od toaletního stolu. 

Po svém návratu zamířil ihned za ní. Sňal jí těžká železa, uložil ji do postele a nakrmil ji chlebem a sýrem. Pak ji vysvlékl a v denním světle jí hojivou mastí pomazal šrámy. Přikryl ji a chystal se jí políbit na tvář, když se zarazil a raději od ní odstoupil. Projevů náklonnosti si od ní dnes vybere ještě spoustu, tím si byl jist.

„Zkus ještě na chvíli usnout," doporučil jí a sám se usadil ke stolu, kde se probíral listinami z dolu. Ona jej však namísto toho zaujatě pozorovala.

„Věř mi, že nechceš vědět, co dělám," řekl, aby potlačil její zvědavost. Podepisoval rozsudky smrti za neukázněné počínání v Dole. Starcům i několika dětem, které byly opakovaně přistiženy při krádeži. Ani ony nedostávaly dostatek jídla. A ani jim nemohl pomoci.