Nechtěný dar (18+)

165. Tmavovlasý chlapeček (D)

Vypovídat na soud ho doprovodila ona. Oproti soudnímu procesu s Eliasem přišlo málo lidí. Soudní procesy s Gumeny mívaly jistě nižší návštěvnost. Nebyly takovou senzací. I výslech proběhl klidněji. Soudce vyslechl jak Eliase, tak Dahliu, Antona, Kierana i lékaře. A také útočníky, kterým hrozilo vězení nebo karabáč. Anatoly si držel od nich patřičný odstup, ale Lia už na něm poznala, že je na Eliasově straně. Stasiino jméno z úst jednoho útočníka skutečně padlo. Sama k soudu nepřišla, asi aby je svou přítomností neprovokovala. Na to se však namísto ní přihlásil o slovo Elias a rozhodl se ji hájit.

„Vím, čeho se vůči nám dopustila, ale také bych ji nerad viděl za mřížemi. S Anastasiyou jsem mluvil o tom, jak s ní bylo zacházeno v Azmarinských vrších. Chápu její pohnutky vůči mě a věřím jí, že už se vůči nám nedopustí ničeho špatného. Pro mě i pro mou ženu je důležité, aby neskončila za mřížemi," ohlédl se k Dahlii a ona přitakala.

Dál už se o to nestarali. V den, kdy si soudce nechal předvést Stasi, se nedostavili. Shodli se na tom, že to nechají za sebou. Nebyl to jejich nejhorší společný zážitek. Měli jich na rozdávání. Ale byl to jeden z těch, kterými se už nemuseli dál zabývat. Anatoly jim později přišel oznámit, že dostali každý dvacet ran a zákaz přiblížení. Stasi nečekalo nic. Soudce nakonec rozhodl, že její přemlouvání nemohlo už čerstvě dospělé muže natolik ovlivnit, aby se nedovedli rozhodnout na základě své vlastní vůle. Lia tušila, že v tom má prsty Elias.

V polovině ledna začínala mít pocit, že se skončila jedna kapitola jejich života a přichází jiná. V ní žili jako svobodní obyčejní lidé s obyčejnými starostmi a radostmi. Chodili pracovat, svěřovali se sobě s tím, co dělali a koho potkali. Taky si prosadila přesunutí postýlky přes den do kuchyně.

„Chci, aby měly kolem sebe více rozruchu. Méně spinkají a jsou teď zvědavější," objasňovala mu a pak jí unikl prosebný tón: „Aspoň na hodinu..."

„Nemusíš mě o to žádat. Jsou to tvé dcery. Můžeš dělat, co považuješ za vhodné."

„Ale..." vyhrkla, ale nevěděla, kam tím míří. Byla zvyklá, že muž má hlavní slovo, co se týče změn v chodu domácnosti. „Nic."

Na to ji Elias objal kolem ramene a políbil na líčko. „Postavíme jim postýlku vedle lavice, ke vchodu do koupelny."

„Jo," usmála se na něj.

Díky jeho neustálé podpoře se cítila sebevědomější i u pana Novika. Doktor si toho všiml. Dával jí složitější úkoly a více s ní hovořil. „Jste teď nějaká veselejší," pronesl k ní jednou zpříma.

„Jsem, pane doktore," odvětila mu. Pořád měla na paměti, že to byl on, kdo z ní dostal neposlušné lůžko. V dlouhé linii mužů, kteří jí viděli nahou, byli dosud jen dva, kterým se odhalila dobrovolně. A věděla, že třetího k nim už nikdy nepřidá.

„A co Váš muž, jak se mu daří?"

„Moc dobře, pane doktore. Zase pracuje." A taky měl ze své práce radost. Poznala na něm, že je rád, že dělá pokroky. Z toho, jak nadšeně před ní hovořil o věcech, kterým vůbec nerozuměla. Nějaké hoblování a majzlíky jí nic neříkaly, ale toužila být součástí i Eliasova pracovního světa a znát práci svého muže. Teď, když se neživil jako dozorce v pracovním táboře, jim oběma přinášelo radost mluvit o chvílích, které netrávili spolu. A Elias byl s každou její zvídavou otázkou nadšený jako malý kluk.

Netrvalo však dlouho a stín minulosti na ně opět dopadl. Objevil se tam, kde by to Dahlia nejméně čekala. Ve světnici Novikova domu. Zrovna od Seli odcházela paní Rastolniková, když s sebou Novik z pracovních pochůzek přivedl děvče. V obličeji měla pár jizev a ve vlasech pár vytrhaných koutů s kratšími vlasy. Jinak ji Dahlia poznávala. A i ona zřejmě poznala Dahliu. Okamžitě se k sobě rozběhli a vpadly si do náručí.