Nechtěný dar (18+)

109. Anastasiya Petrova (E)

 Společně v tichosti obrali všechny kůstky, sbalili tábor a dali se znovu na cestu. Eliasovo oblečení uvázali k tyčkám na voze, aby proschlo. Boty byly však natolik mokré, že si byl téměř jistý, že budou na podzimním sluníčku schnout i pár dnů. Bosý jenom ve spodkách si vlezl pod plachtu k Lie a Kieran se pomalu rozjel kolem lesa po cestách lemovaných bažinami a jezery. V té největší divočině pár mil od Belgrutu se už nebáli, že by je mohl někdo zahlédnout. Tam si musel každý dávat pozor, kam šlape. Dokonce se Elias začal obávat, aby někde nemuseli povoz nechat. Dahlii se sice na chvíli ulevilo, ale dítka uvnitř ní sebou stále mlela. Klokotání vozu se jim pranic nelíbilo a dávala to své matce řádně najevo.

„Promiň," zašeptal k ní.

„Za co?" vzhlédla k němu v přítmí pod plachtou udiveně.

„Napadá mě, co všechno jsem mohl udělat jinak. Že jsem měl vzít víc jídla nebo víc oblečení. Měl jsem ti zařídit víc pohodlí."

„Neomlouvej se mi," zašeptala k němu. „Nikdy se mi neomlouvej za nic, co není tvoje chyba," usmála se na něj. „Zopakovala přesně to stejné, co tenkrát řekl on jí. Pamatovali si na to oba. A taky si oba pamatovali na to, že to nedodržela. „Kdybys vzal víc oblečení nebo víc jídla, třeba by se nám utéct nepodařilo. Myslel jsi na všechno důležité. Především jsi nezapomněl na mě. A teď už ti můžu být rovnou. Můžu se dívat na nebe. Můžu říkat, co chci. A už nikdy..." do očí se jí vehnaly slzy.

„Už nikdy tě nikdo neznásilní?" dotázal se jí a Lia v slzách přitakala. Ochranářsky ji sevřel na hrudi. „Od teď tě už budu jen chránit, miláčku."

Kieran zastavil o dvě či tři hodiny později. Hodiny s sebou neměli. Čas jim určovala poloha slunce. Odkryl plachtu a vlezl dovnitř. „Nevím, kam dál. Je tu rozcestí."

Elias se natáhl pro suchou košili a kalhoty a vyskočil z povozu, aby se oblékl. Kabát se stále ještě sušil. „Vezmu to teď na chvíli za tebe." Vytáhl mapu a podal ji Lie. „Přímo před námi by měly být skály," řekla a pak se tiše zahleděla do mapy.

„Něco je špatně?" dotázal se Elias.

„Skály tam jsou. Ční z lesa," přitakal Kieran.

„Ne, nic není špatně," odpověděla. „Jenom mě napadlo, že už jsme dost daleko od Lightmondu."

„Jo, to asi jsme," odvětil Kieran.

„Je tu tráva?" zeptala se. „Jo, jsme na louce," přitakal Kieran.

Pak se otočila k Eliasovi. „Mohl bys mě prosím vzít z vozu a položit do trávy? Na pár minut, víc ne."

Elias dojatě přitakal a vzal ji do náručí. „Už mě nemusíš prosit. Rozkazuj si, jak chceš," usmál se na ni.

„Nikdy si na to nezvyknu."

„Ale zvykneš, lásko," řekl, vzal ji do náručí a snesl na trávu. Květiny už pomalu odkvétaly, zahlédl pouze pár kozlíků vzdorujících chladu, ale listy ještě stále zůstávaly z velké části zelené na větvích. Lia se zahleděla na modré nebe a Elias od ní odstoupil. Věděl, že tuhle chvíli si chce prožít sama. Usadil se na povoz vedle Kierana.

„Jak dlouho neviděla modré nebe?" dotázal se ho Kieran.

„Celých osm měsíců, ale řekl bych, že svobodně už ho neviděla dva roky. Kostadin Dragonov, muž, který jí dostal po převzetí města, byl velmi krutý. Nedovoloval jí se svobodně pohybovat, a když byl pryč, trávila veškerý čas starostí o mě. A když byla u mě, bylo to vyloučené. Můj dům je na náměstí. Kdyby ji někdo viděl chodit po pokoji, skončili bychom oba mrtví."