Nechtěný dar (18+)

10. Mohl bys mě prosím obejmout (E)

 Nedovolil to. Bylo to od něj sobecké rozhodnutí, rozhodně při tom nemyslel na její dobro, pouze za své. Žít s vinou za její smrt by nedokázal. Proto se rozhodl jí od té doby nepouštět z řetězů. Poutal jí za nohy i za ruce a předstíral, že neslyší, jak se v noci převaluje a pokouší se ulevit odřenému zápěstí. Daleko více se snažil myslet na svou práci. Chlapce jménem Auri nachytal při krádeži a přestože u něj pár vařených brambor z kuchyně našel za bílého dne, neudal jej. Nad tím dítětem se slitoval už ve svůj první pracovní den. Bez něj by černovlasých chlapeček skončil s dírou v hlavě v masovém hrobě. Teď se za něj cítil zodpovědný.

Lámanou gumenštinou se jej dotázal, jestli ví, jaký trest jej čeká za krádež. Dítko pokrčilo rameny, klopilo zrak a popotahovalo. A Eliase v tu chvíli napadlo, že zatáhne závěsy. Postupně obešel celou chatku na začátku tábora a přitom si v rozvířeném vzduchu všiml, jak dítě páchne. Přidělili jej na vynášení latrín.

„Tři rány," řekl Azmarinsky ukázal na prstech. „Když tě nachytám znovu, tak šest." Za další krádež poputuješ z tábora, a věř mi, že tam dál žádná zastávka nečeká." Teď už mu dítě rozumět nemohlo a jeho zrak po dobu Eliasova poučování putoval k osamělým na stole vychládajícím bramborám.

„Sněz je," řekl mu. „Hned teď. I se šlupkou," odsunul židli, aby mu naznačil, že se má usadit a pak mu do dlaně vtiskl bramboru. Hoch pochopil a pomalu začal jíst. Na to Elias párkrát tleskl, aby to uspíšil. „Tak honem."

Když chlapec dojedl, musel Eliasovi ukázat prázdná ústa. Pak si přitiskl ukazováček ke rtům a tím naznačil chlapci, že o tom má pomlčet. Rozdělal závěsy a vyhodil jej odtamtud, ale nevšiml si, že má pozorovatele. Za pár vteřin dovnitř vešel starý Palperoth, jeden z táborových nadřízených. Dozorci se zodpovídali v prvé řadě jemu.

„Tihle malí Gumeni jsou pěkná sebranka," pronesl namísto pozdravu.

„To ano," přitakal mladší z mužů. Dostal strach, že mu pozná v hlase, co se za zataženými závěsy dělo.

„Ale k něčemu dovedou být sakra dobří."

Elias mlčel, netušil, kam tím míří.

„Ale no tak, nač ten stud. Nejsi první, kdo si tu vyhlídl mladého Gumena."

Eliasovy v tu ránu vyschlo v krku a měl pocit, že potřebuje na vzduch. Palperoth se ušklíbl, protože nabyl dojmu, že kápl na správnou notu. „Já ti na něj nešáhnu. To se neboj. Na mě je trochu moc prťavej."

Světlovlasý muž se přiměl k přidušenému poděkování a doufal, že si Palperoth nechá jejich setkání pro sebe, ale opak byl pravdou. Zvěsti se v táboru šířily rychle. Brzy byl jedním z těch, kterým nestačí krásná otrokyně, ale ještě se musí zmocňovat malých dětí. Pokud tím však mohl utajit skutečnost, že Aurimu začal sám nosit jídlo navíc, pak si tu nálepku nechal bez řečí přišít.

Domníval se, že svou roli hraje dobře a i chlapec byl natolik bystrý, aby dovedl držet jazyk za zuby, proto jej překvapilo, když mu přišlo povolání na Městskou radu. Noc před svou návštěvou sídla nejvyššího orgánu města Lightmondu, stáhl z Dahlii peřinu a chystal se jako posledních pár dnů přimět její tělo, když už ne její mysl, s ním spolupracovat. Ale pak si uvědomil, že už nezáleží na tom, jestli s ním otěhotní. Když zatknou jeho, jí pouze předají někomu jinému. To on teď nasadí svůj život. Zhasnul a otočil se na svou stranu, ale její vzdechy a řinčení řetězu mu nedávalo spát.

„Co sakra zase blázníš?" zvýšil na ni hlas. V měsíčním světle viděl její prudce se vzdouvající hruď.

„Mohl bys mi prosím odvázat ruce?" zeptala se jej.

„Ne, nemohl," zabručel, ale ona sebou dál mlela, a tak nahmatal křesadlo a zapálil svíčku.

„Jestli mě pořád budeš budit, tak..." rozezleně se na ni otočil a ona zavřela oči a předstírala, že spí. Elias si povšiml, že jí ruce zavázal dost vysoko nad hlavu. Musela je mít už po tolika hodinách odkrvené. Odvázal je z postele a ty jako by k ní sad ani nepatřily, dopadly na její břicho. Vzal za řetěz a přicvakl jej k okovům u jejích nohou. „Lepší?" dotázal se a ona přitakala.

„Ještě něco?" pokusil se znít mírněji. „Nechceš napít nebo si odskočit?"

„Mohl bys mě prosím obejmout?" dotázala se k jeho údivu a on se posunul k ní, slabě ji sevřel a začal ji hladit po vlasech. Měla je husté jako bavlněné homole.

Následující ráno zamířil namísto do práce na Radu. Vešel do nejvyšší budovy ve městě. Čtyři věže se tyčily do výšky bezmála tři sta stop. Každá symbolizovala jednu z Azmarinských ctností – statečnost, čest, disciplínu a oddanost. Vešel obloukovou bránou na nádvoří a kolem sloupořadí na místní velitelství, tam jej však strážný na chodbě namísto k výslechu poslal do maličké kanceláře místního zapisovatele.

„Elias Delgado?"

Přitakal a usadil se na židli. Komínky spisů na stole mu sahaly až k očím.

„V současné době vlastníkem otrokyně číslo sto dvacet sedm?"

Elias si uvědomil, že se to číslo nikdy ve skutečnosti nenaučil. Nedíval se Dahlii na kotník. Přesto znovu přikývl.

„Váš bratr nám řekl, abychom Vás kontaktovali."

„Můj bratr?" nechápal Elias.

„Ano ano... Před pár dny se při prohledávání příbytků v Ramestalu nalezlo mužské tělo. Také jsme v přilehlém obydlí našli několik předmětů, které nasvědčují tomu, že se jednalo o Azmariňana. Váš bratr si nebyl jistý. Vy byste ty předměty prý dovedl identifikovat lépe než on."

Úředník ze zásuvky vytáhl malý váček a z něj vysypal na stůl ostruhy se znakem hada. Hroznýše mívali Delgadovi na rodinném erbu od nepaměti. Kromě nich vypadl i řetízek s v jantaru zatavenou levandulí. Eliasovy se oči zalily slzami. „Jsou Jackovy," potvrdil. „Patřily našemu bratranci. Před pár lety se ztratil ve válce."

„Rád bych Vám poskytl nějaké informace k tomu, abyste mohl pomstít jeho památku, ale ten podčlověk, kterému patřil pozemek, kde jsme nalezli hrob, je už mrtvý."

„A jak se... Jak se jmenoval?" vysoukal ze sebe.

„Todor Chakarov," oznámil mu muž.