Nechtěný dar (18+)

124. Dahliina výpověď (D)

 Kieran s Irynou se od soudu vrátili podivně zamlklí. Seděli u oběda a vyměňovali si mezi sebou tiché zamyšlené pohledy, ale jí nic neřekli. Iryna jí pomohla nakojit maličké a přebalila je, pak zasedli a společně obědvali. I Anton si toho všiml.

„Jak to tam zatím probíhalo?" zeptal se. „Byla jsi tam dlouho. Vyslíchali ještě někoho jiného?"

„Ano," odpověděla, a pak se zahleděla na Dahlii, jako by čekala, jakou na to bude mít reakci. „Anastasiya Petrova." Dahlii vypadla z ruky lžíce.

„Co tam řekla?" strunule se dotázala Kierana, ale ten mlčel. „Tak co tam sakra řekla!?" zvýšila na něj hlas.

„Že ji Elias znásilnil."

Lia měla najednou potíž dýchat. Z očí se jí skutálela slza.

„Kdo to je?" dotázal se Anton podezřívavě.

„Potkali jsme ji a jejího otce na cestě do Stakarina. Elias řekl, že jim pomůžeme. Stasi nás pak okradla," vysvětlil Kieran.

„Ale on jí neublížil. Ani se jí nedotkl," skočila mu do řeči Lia.

„Nám to vysvětlovat nemusíš, děvečko," usmál se na ni Anton. „My ti věříme. Ale co na to soudce?"

„Vypadal, že jí věří," odvětil Kieran sklesle. „Odpoledne se přihlásím k doplnění výpovědi, ale obávám se, že..."

Jeho proslov přerušilo prudké odsunutí židle od stolu.

„Můžete prosím někdo otevřít okno," zašeptala Lia přidušeně a Anton ihned vyskočil na nohy a dovnitř se navalil listopadový chlad.

„Jen v klidu dýchej, děvečko. Třeba to nakonec nebude tak zlý," slyšela ho říkat. Věděla, že lže.

„Musím tam jít a vypovídat," došlo jí.

„Ale děvečko, vždyť se sotva držíš na nohách."

„Prosím, já to zvládnu. I kdybych nezvládla vypovídat, musím tam jít. Potřebuju ho naposled vidět, než mi ho vezmou."

Iryna k ní natáhla dlaň a sevřela jí ruku. „Vezmeme tě tam. Jenom zajdu pro Emery s Nikolayem, aby tu pohlídali holčičky."

Za hodinu ji vedli městem k soudní síni. Snažila se nesténat bolestí, aby si nevšimli, že jí každý pohyb bolí, a neodvedli ji zpátky domů. Tak moc ho toužila zase vidět. Ukázat mu, že je naživu a nemusí se o ní bát. Chtěla mu pomoct a mluvit v jeho prospěch, ale své výpovědi se zároveň bála. Nikdo to nepochopí... Tak to řekla Kieranovi. Nikdo nemohl pochopit, čím si prošli.

Když vešla do soudní síně doprovázená Antonem a Irynou, všechny zraky z balkónu se upínaly na ni. Ti lidé věděli, kdo je a věděli o všech těch potupných věcech, kterými si prošla. A přesto na ni někteří křičeli, že je děvka. Nebo možná právě proto. Jeden strážný chtěl Dimitrovy zastavit, aby nešli s ní, ale ani jeden z nich se nedal odradit. Usedli vedle Kierana. Pak vzhlédla a její zrak se střetl s na balóně postávající Stasi. Usmívala se. Dahlia nechápala, jak může být někdo tak zahořklý, aby ho těšilo cizí neštěstí a ještě se na něm přiživoval. Alespoň Cyril s tím očividně nesouhlasil a dceřinu lživou výpověď nepodpořil svojí.

Vešel soudce a porota. Všichni si ji prohlíželi. Její nezdravě vypadající kůži, nateklou tvář a narychlo do drdolu spletené vlasy, které si včera neumyla, protože nepředpokládala, že se tu dnes objeví. Pak dva strážci přivedli dovnitř Eliase. Vypadal vyčerpaný, hleděl do země a když vzhlédl a spatřil jí, oči se mu začaly zalévat slzami. Lia se na něj pokusila usmát, ale ani ona nedovedla přemoci slzy. Nesnesla ho tak vidět. Spoutaného s roubíkem v ústech. Jako zločince.