192. Slušná gumenská žena (D)

47 2 0
                                    

 Za řetízek dostali dost, ale ne tolik, kolik si Lia představovala. Elias se v gumenských penězích stále moc nevyznal, ale ona věděla, že by za něj mohli dostat i dvojnásobek.

„Je to azmarinskej šperk, je to na něm poznat. U nás se taková detailní práce nedělá," objasnil jí Anton, když si všiml jejího zamyšlení. A ona jen zklamaně přitakala.

„Vem si z toho na šaty, kolik chceš, lásko," posunul k ní navzdory tomu Elias po stole peníze. Lia ale zakroutila hlavou: „Ne, Eliasi. To nemůžu. Vezmu si ty tmavé, co nosím do kostela."

„Tak dobře," řekl na to, ale poznala na něm, jak je smutný, že jí nemůže dopřát nové šaty. A očividně si toho všimla i Iryna, protože vzápětí vešla do pokoje a přinesla vzorovaný ubrus s tmavě modrými a červenými výšivkami: „A kdyby sis nepořizovala vlastní látku?"

Lia se zahleděla na látku v jejích rukou a dovedla si poměrně barvitě představit moc pěkné slavnostní šaty.

„Dostala jsem tři takové před pár týdny u jednoho porodu," objasnila.

„A tobě by nevadilo, kdyby..."

„Na stůl je toho škoda, děvenko. Jen berte."

Dahlia vstala a vyzkoušela si přiložit látku přes své šaty. „Jak to vypadá?"

Elias začal cítit, že to opravdu zvažuje a rozhodl se jí podpořit: „Moc pěkně. Takže si z těch peněz vezmeš pro Kaťu za šití?"

Na to Lia už s čistým svědomím přikývla. Když jí pak večer Kaťa špendlila šaty, byl to zvláštní pocit. Byla s ní sama v pokoji a najednu stranu měla dojem, jako když se nechává rozmazlovat, ale na druhou si před zrcadlem připadala zvláštně a nepatřičně. A Kaťa jí svojí přímočarostí moc nepomáhala. „Tady se to bude muset zapošít. A tady to bude volnější, abychom zakryli bříško..."

Zeptala by se, jaké bříško, kdyby jí po porodu a předchozím potratu nevisela kůže. I ňadra jí visela víc, než by si přála. A Kaťa s měřením poměrně dost bojovala. Když pak sbalila metr a látku a Dahlia se oblékla, Lia byla šťastná, že už to má za sebou. Na večer si lehla k Eliasovi. Včera se s ní večer mazlil a sázel jí na kůži polibky. Dnes to chtěla zopakovat, jenže to by nesmělo být Olze zle. Dítě v jejím břiše celý večer kopalo a bolely jí ňadra a záda. Kupodivu nevyžadovala po Dahlii, aby s ní byla, ale Dahlia poznala, že to potřebuje. Byla přešlá a po tváři jí tekly slzy.

„Lásko," oslovila u večeře Eliase. „Mohl bys dnes přespat v kuchyni? Já vím, že se potřebuješ vyspat do práce, ale Olga potřebuje pohodlnou postel."

Elias beze slova kývl. „Mám vzít i holky?"

„Ne, nech je v ložnici. A vem si věci, ať tam ráno nechodíš."

„Mohl bys přespat u mě?" navrhl Kieran.

„A ty v kuchyni na matraci?" trefil se do něj Elias.

„Jsem zvyklý z tábora na dřevěnou pryčnu," připomněl mu Kieran.

„Tak to tak dneska uděláme, ale zítra se zase vystřídáme. Lio, tvoje sestra zůstane u nás v ložnici. Měla by mít v tomhle stavu pohodlí."

Olga se na něj udiveně zahleděla, ale protivné poznámky si odpustila. A Dahlii došlo, že až do porodu s Eliasem nebude uléhat v jedné posteli. Ta myšlenka se jí vůbec nepozdávala. A do dalšího víkendu, kdy budou moci zajít k Danielovi, zbývaly čtyři dny.

Přesto si nestěžovala a na noc ulehla k Olze. „Takhle se k tobě choval, když jsi čekala?" zeptala se jí ve tmě Olga.

„Jo," odvětila Dahlia.

Nechtěný dar (18+)Kde žijí příběhy. Začni objevovat