Nechtěný dar (18+)

63. Gangréna (D)

 „Nevypadá to dobře," informovala ji Iryna. „Nejspíš to bude gangréna. Palec a ukazováček jsou úplně pryč."

„Jak to myslíš, že jsou pryč?" dotázala se jí vyděšeně. Mělo jí to dojít už, když si Elias stěžoval. On by si nikdy nestěžoval, kdyby to už nebylo vážné.

„Měly by se co nejdříve uříznout, ať se to nerozšíří."

„Ale to přeci nemůžeme. Kostadin si toho všimne, nehledě na to, že mu tu nohu neudržíme v čistotě," do očí se jí natlačily slzy. Najednou nemohla dýchat.

„Nebojte, paní. Nějak to vymyslíme. Až pán zase odjede. Pak mu prostě řekneme, že jsme se bály, aby to nebylo nakažlivý. Bude lepší riskovat infekci, než aby o tu nohu přišel celou. To by toho synka stejně zastřelili."

„Dobře," přitakala. Nebyla ochotná se smířit s tím, že by mohl zemřít.

Myšlenky na Eliase ji soužili i následujícího dne. Stefan za ní přišel a omlouval se jí za to, že se choval tak lehkovážně, a tázal se, zda jí Kostadin moc neublížil. Co mu měla říct? Že jí to stále předhazuje v posteli, zatímco ji mučí? Že jí sešvihal zadek tak, že si nemohla sednout. Vždyť toho si Stefan musel všimnout. Ale ona mu to nehodlala omlátit o hlavu. Příliš mu nedůvěřovala a příliš myslela na toho Azmariňana ve stodole.

Když se o tři dny později objevil u domu Anton s provinilým výrazem, představa, že ho opět bude mít na své straně, a že jí pomůže, ji zasáhla nečekaným štěstím. „Omlouvám se. Trochu jsem si zjišťoval, a došlo mi, že jsem to přehnal," řekl. „A řekni prosím klukovi, že mě to fakt moc mrzí." Stáli před domem, uvnitř byl Stefan, Vasil i Iryna.

Dahlii se slzami zalili oči.

„Co se děje, děvečko? Snad kluk ne..."

„Je na tom moc špatně," vykoktala, nechala se od něj obejmout a smrkala mu do ramene. Od Iryny slyšela, že už dva dny jenom leží, ani neotevře oči.

„Šššš... To je mi líto," tišil ji a zašeptal jí do ucha: „Hned, jak odjede, pošli pro mě Irynu. Je jedno, jestli ve dne nebo v noci. Přijdu."

„Přines prosím i nějaké makové mléko."

„Ale děvečko, copak jsi neviděla, co to s ním udělalo minule?"

„Kdyby to nebylo nutné, tak tě o to neprosím."

Sotva se rozloučili a zašla do domu, cestu jí zkřížil Stefan: „Takže proto mě nechceš?" vyhrkl poněkud podrážděně a čapnul jí za ruku. Roztřásla se a podlomily se jí kolena. Ten nečekaný dotek jí do srdce vpravil chlad. „Pusť mě, prosím," zašeptala úzkostně, když zahlédla, jak se k nim chvatným krokem blíží Iryna.

„Všechno v pořádku, paní?"

„Ano," přitakala a Stefan ji pustil. „Zastavil se tu Anton Dimitrov. Je to starý známý z Ramestalu," vyprávěla Iryně, jako by to sama nevěděla. „Myslela jsem si, že umřel v dole. No není to zázračná zpráva."

„Jistě," přitakala služebná, která ihned pochopila její rozčarování i její hru. „Tak to byste ho měla někdy pozvat. Váš přítel je i můj přítel, paní."

Stefan provinile sklopil zrak a ustoupil od ní. Až o dva dny později, když Kostadin s Aurim odjížděli z města a jeho pacholci ho měli pochopitelně doprovázet, se na ni znovu odvážil promluvit: „Nechci, aby sis myslela, že jsem jako on," zašeptal.

„Jestli nejsi jako on, tak mi prosím nekomplikuj život," řekla poněkud příkře a pak se za to nesnášela. Vždyť on byl jediný, na koho se teď mohla nebo spíše musela spolehnout v péči o Auriho.

Sotva zmizeli z náměstí, teple se oblékla a vyšly si s Irynou na procházku. Nespěchaly. Nemohly spěchat. Došly kolem náměstí do ulice, kde se tvořila fronta na jídlo a Anton pomáhal s organizací. On už je zahlédl z dálky. Zamával na ně, ony zamávaly na něj a pomalu se vracely zase zpátky. Všem zúčastněným bylo jasné, že se nejedná jen o prostý pozdrav. Sotva se vrátily domů, obě ženy se vybavily teplými peřinami a utíkaly do stodoly, kde je naházely přes Eliasovo bezvládné promrzlé tělo. Lia ze sebe stáhla kabát, vlezla si k němu a začala jej rukama třít, aby ho zahřála. Iryna šla mezitím ohřát vodu do vany. Anton brzy nato přispěchal s lahví makového mléka a měsíčkovou mastí. Vešel do stodoly a na okamžik zůstal zírat na v duchnách zabalenou dvojici, z níž jeden vypadal jako po smrti. Beze slova kývl k Lie a společně dopravili Eliase do domu a do umývárny a pomalu ho položili do horké vany. Dahlia ho pak sama omyla a společně ho dopravili do světnice. Až tam sdělily ženy Antonovy svůj potrhlý plán. Až tam si také všiml černé skvrny táhnoucí se přes dva Eliasovy prsty na noze.

„Musíme to uříznout," zašeptala Lia. Nechtěla, aby ji Elias slyšel. Očekávala, že jí Anton bude odporovat, ale on jenom přitakal: „Dobře, děvče. Udělám to. Jenom ho musíme pořádně uspat a držet." Pak k ní přisunul makové mléko. Lia si přiklekla k na boku položenému muži, trochu mu zvedla hlavu a k ústům mu přitiskla lahev. Stále si opakovala, že mu dá jen pár loků. Pak to ale nezvládla. „Dáme mu whisky," řekla rozhodně. „Neotupí to tolik, ale aspoň nebude mít ty příšerné halucinace."

Iryna už jí mezitím podávala lahev.

„Ještě kousek hadříku a vařečku," poručila jí a hadřík následně v alkoholu vymáchala a obalila s ním vařečku, kterou strčila Eliasovi do úst. „Skousni to, miláčku," zašeptala k němu a k jejímu dojetí ji skutečně slyšel a poslechl. Anton mezitím už našel nůž a začal ho nad plamenem svíčky na stole nahřívat. Pak opatrně položili Eliase na rozedřená záda a Iryna s Dahliou mu chytily nohy, zatímco se Anton pomodlil ke všem svatým a začal řezat. Lia doufala, že bude natolik vyčerpaný, aby se nebránil, ale to se spletla. Bolest brzy nutila Eliase zatínat zuby, křičet a pokoušet se jim vykroutit. „Už to bude, lásko," opakovala mu, aniž by se byla schopná podívat, jak ho Anton mrzačí. Když tu věc, která bývala dřív součástí Eliasova těla... Toho těla, které tak milovala... Odřízl, zabalil ji do kusu hadru a strčil ji do kapsy na židli přehozeného kabátu. „Pak to hodíme na hnůj," řekl a Lia pocítila, jak se jí bouří žaludek, ale ovládla se. Vzala nit a jehlu a sešila mu ránu. Pak ji zabalila do v mýdle vymáchané látky. Pohladila Eliase po zpocené tváři a otočila jej na břicho. Následně mu vyčistila rány na zádech.

„Co..." ušlo Antonovi z úst a pak se zarazil, „Však víš? Neublížil jsem klukovi moc?"

„Ne," zakroutila hlavou. „Neublížil jsi mu moc." Pak vyslovila spontánní dětinské přání. „Chtěla bych ho uložit do postele."

„Ale paní, nesluší se, abyste..."

„Spali jsme vedle sebe v posteli téměř rok, Iryno. Prosím. Nechci dělat nic neslušného. Vždyť je úplně mimo. Možná ho mám u sebe naposledy."

„Tak dobře, paní," souhlasila Iryna. Odneseme ho k vám a pak roztopím v krbu."