Nechtěný dar (18+)

23. Jsou to nevděčné svině (E)

 Následujícího dne jako by se vznášel. Nehledě na tom, na jak příšerné místo musel znovu zamířit, si ráno pískal. Dal Dahliinému hochovi výslušku, dvě jablka a housku. Za zataženými závěsy vyčkal, než kluk všechno snědl. Pak jej propustil, dál se věnoval administrativě a odpočítával hodiny do konce směny. Už zbývaly jen dvě, když k němu vešel nadřízený pan Palperoth.

„Co si přejete?" dotázal se jej co možná nejvstřícněj.

„Prosper mi vyprávěl o tom, jakou pěknou Gumenku máte ve svém držení," spustil starý protřelý Azmariňan a Elias ihned pochopil, kam tím míří.

„Ujde," připustil neochotně. „Na Gumenku."

„Kolikrát už špinila?" dotázal se a usadil se na židli pro návštěvy. Gumenové si na ni sedat nesměli, ale Elias na ni vždy nechával usednout malé hochy, kterým dával tajně jídlo.

„Jednou," zalistoval v kalendáři, kam to poznamenal. Od příštího krvácení měl ty údaje hlásit lékaři pro Gumeny, bývalému řezníkovi, který dostal na starost evidenci.

„Tak to Vám můžu téměř pogratulovat. Svoji službu vlasti vykonáváte poctivě."

„Snažím se, jak nejlépe mohu," přikývl Elias. Zatím nechtěl z Dahliina spoždění vyvozovat žádné závěry.

„Mě Gumenka před pár dny chcípla. Jsou to nevděčné svině," postěžoval si mu jako by bylo běžné, že mladá dívka zničehonic zemře. „Jistě mi brzy přidělí novou. A zatím jsem si říkal, že bych navštívil starého známého. Vy se jistě rád podělíte."

„Ale ovšem," vyhrkl Elias skrze zaťaté zuby. „Můj dům je Váš dům a moje děvka také," poupravil staré Azmarinské rčení, ale nedošlo mu, kdy se ten starý zhýralec hodlá dostavit a že nebude čekat ani jediný den, dokonce ani jedinou hodinu. Když se po konci práce vracel domů, narazil na chodbě před svým pokojem na Merricka.

„Co tu sakra okouníš," vyhrkl na něj.

„Máte návštěvu, pane. Pan Palperoth říkal, že je s Vámi všechno domluvené."

„A tos mu nemohl říct, ať chvíli počká, abychom spolu aspoň povečeřeli, ty hlupáku," řekl příkřeji než chtěl.

„To jsem chtěl, ale než jsem se sem zezdola dobelhal, by už uvnitř."

„Ovšem," zabručel Elias. „Zanes mi sem večeři a pak se můžeš jít opít. Útratu nech napsat na mě."

„Pán je moc štědrý," opáčil mu Merrick.

„Pán je unavený a půjde namísto tebe pohostit Palperotha. Aspoň jeden z nás by si měl dnes pořádně užít," sledoval, jak sluha odchází pro jídlo, pak se zhluboka nadechl a se zamrzlým úsměvem vešel dovnitř. Z Palperotha zahlédl jen hlavu, na zemi za postelí hekal jako raněný kanec. Elias přemýšlel odkdy se Azmarinští muži začali takhle veřejně ukájet. V cizím pokoji, nezamčenému mu očividně nečinilo problém znásilňovat jinou lidskou bytost, přestože chodíval do kostela a jinak žil spořádaným životem. Dahlii slyšel jen sem tam zakňučet, i přesto by jej od ní nejraději odtrhl a vymlátil z něj duši. Obešel postel a zaťukal na stůl. „Nepředpokládal jsem, že se uvidíme tak brzy," pronesl. Chtěl odvrátit zrak, ale nemohl. Všiml si nových zhmožděnin na Liiných zádech. Když zaslechla jeho hlas, vzhlédla k němu. Jedno oko měla ošklivě nateklé, pod druhým ji hyzdil otok. Z úst jí tekla krev. Rty se jí roztřásly. Palperoth nehledě na jeho přítomnost dál přirážel. Obušek, se kterým ji zbil, ležel na posteli, rovněž od krve. „Ta tvoje děvka si zasloužila pořádně potrestat," řekl mezi přírazy. „Našel našel jsem jí... Uh... Sahat na tvoje věci."

„A na co ta kurva sahala?" předstíral, že jej každá část těla nebolí jako kdyby měl její modřiny na své kůži.

„Měla v těch svejch špinavejch prackách knihu. Člověk by řekl, že tyhle obludy ani neví, jak se to používá... Uh..."

„Tak to jsem rád, že jsi jí to názorně vysvětlil," pokusil se o smích, ale znělo to spíš jako zakašlání. Pak Merrick přinesl večeři a Elias usedl ke stolu a čekal pár minut, než se z Lii ten starý chlípník odvalí. Pak si s ním vypil skleničku vína a co nejpřátelštěji se rozloučil. Několik minut ještě zůstal nehybně stát u dveří. Od hlavního vchodu vedlo nahoru bytelné kamenné schodiště a kroky odtamtud už nebyly tolik slyšet. Následně zamkl a rozběhl se k Lie. Sotva jí objal, dala se do pláče a pevně se k němu přitiskla. „Vůbec jsem ho neslyšela přijít," objasnila mu. „A on mě pak viděl s tou knihou a..."

„Na to už nemysli," řekl a pohladil ji po vlasech. „Půjdu ohřát horkou vodu a pak tě vezmu do umývárny," sundal jí okovy, pak zašel ohřát kotlík vody. Než se voda ohřála, na chvíli se k ní ještě vrátil. Usedl na zem a ona se k němu přitulila, přičemž bolestně zaúpěla, kdykoli se pohla.

„Nemáš něco zlomeného?" dotázal se jí.

„Asi ne," zakroutila hlavou. To napuchlé oko vypadalo příšerně. „Ale dost to bolí tam... Však víš," sklopila zrak. „On... Snažil se do mě dostat tu věc."

Elias měl chuť rozběhnout se odtamtud, zastihnout Palperotha na cestě domů a přelámat mu všechny kosti. Namísto toho zavřel oči a nechal ten vztek vařit se v něm. „Ten bastard," ulevil si, sklonil se k ní a políbil ji na čelo. „Brzy si odpočineš, lásko," vyklouzlo to z něj tak samozřejmě. 

Pak vstal a odnesl do umývárny ohřátý kotlík. „Omyju tě," oznámil jí, vzal jí do náručí a opatrně ji přenesl. Položil ji na zem a pomalu jí otíral namočeným hadříkem a kouskem mýdla. Byla statečná, málokdy zaúpěla. Zato on, ač téměř nikdy nebrečel, měl slzy na krajíčku. Horší to bylo, když se dostal tam dolu, kam Palperoth očividně směřoval většinu svého zájmu - nenarval jí tu věc tam, kam Elias předpokládal, ale do análu. Otíral ji v horké vodě namočenou žínkou a ona sténala bolestí. Nakonec ji opět vzal do náručí a pokusil se ji co nejněžněji uložit do postele. Pak došel pro pár ubohých kousků zeleniny, která mu zbyla na talíři. Stačilo to jen na dvě sousta, která se mísila s krví z poraněného jazyka. Kousla se do něj, když se na ní ukájel Palperoth. Sám se zašel opláchnout do umývárny, pak ulehl vedle ní.

„Mohla bych..." zamumlala.

„Ano Lio?"

„Mohla bych prosím dnes spát na zemi?" zeptala se jej k jeho údivu. „Myslím, že vedle tebe nedokážu usnout."

„Bojíš se, že se tě budu v noci dotýkat?" zeptal se jí.

„Miluji tě, ale..."

„Ale nesneseš, když na tebe sáhnu," pochopil, chopil se svého polštáře a položil jej na zem. „Ty zůstaň v posteli. S těmi zhmožděninami se na zemi nevyspíš, zhasl a pomohl jí se až ke krku přikrýt. „Kdybys něco ještě potřebovala, klidně mě probuď," usmál se na ni. Ulehl na zem blíž ke dveřím, aby jej měla hned pod sebou.

„Dobrou Elio," zašeptala.

„Dobrou Lio," oplatil jí.