Nechtěný dar (18+)

146. To jsem nechtěl (D)

 Večer před nástupem do práce se tvářil vážně. Lia věděla, že má trému, i když by se s tím nesvěřil. Čekala ho těžká práce mezi lidmi, kteří nebyli jeho lidmi. Uvažovali jinak, mluvili jinak. A Eliasova Gumenština nebyla dostatečně hrubá. Neuměl vyslovovat správně některé písmena a špatně skloňoval. Věděla, že by mu měla říct, v čem činí chyby, ale nechtěla mu srážet sebevědomí zrovna dnes večer. Chtěla, aby si v novém zaměstnání našel přátelé, nebo aspoň získal respekt.

Napadlo jí, že by jej mohla podpořit i jedna bezstarostná krásná noc s ní. Nevěděla, jestli je na to ještě připravená, ale byla jeho ženou, a chtěla, aby se trochu uvolnil. Proto si před spaním začala rozvazovat tkaničku u košile a stahovat ze sebe látku.

„Ty chceš..." odtušil.

„A ty?" dotázala se ho a zahleděla se mu do očí. A jeho zamlžený pohled se najednou skutečně rozjiskřil. Usmál se a začal se k ní přibližovat a líbat ji. „Kdyby tě to bolelo, stačí říct a..."

„Já vím," usmála se na něj a pak ho sledovala, jak si sundává košili a polonahý ji líbá na krk a začíná jí něžně okusovat ňadra. Líbal ji a hladil. Dostal se jí prsty mezi nohy, aby zjistil, jestli je na něj připravená. Nebyla. Byla nervózní. Bála se, že ho v práci mezi sebe nepřijmou, protože je Azmariňan. Věděla, že všechny ty útrapy podstupoval jenom kvůli ní. Mohl být mezi svými lidmi v Azmarinských vrších, ale on se namísto toho snažil zařídit sobě i jí a dcerám pohodlný život tady. „Lásko?" zašeptal k ní.

„Ano, lásko?" opakovala po něm.

„Ty kratší vlasy ti moc sluší. Možná bys je doma mohla občas nosit rozpuštěné."

„Za bílého dne?" podivila se. No jistě. On ji znal s rozpuštěnými vlasy. Nevěděl, že je jako svobodná vždy nosívala spletené.

„Jenom, když budeme sami," navrhla mu kompromis.

„Dobře, miláčku. Budu se pak aspoň víc těšit na chvíle o samotě s tebou," usmál se a začal ji líbat na ušní lalůček. Ten pocit, že má u sebe tak těsně jeho rty ji začal více vzrušovat. Tlak, který začala cítit mezi nohami, ji donutil se začít dotýkat. Vzápětí to Elias znovu zkusil. Sklonil se jí mezi nohy a políbil ji. Odtáhl se od ní, rozepnul si kalhoty a vzápětí už kolem ní obmotával ruce a cítila, jak se do ní nasměrovává a úlevně vzdychá. Odtáhl se od ní a potom znovu pomalu přirazil. Užíval si jí. Líbal ji. Smyslně se jazykem dotýkal její kůže, a přitom neustával v tom téměř až mučivém pohybu. Jako by se v ní chtěl utopit, splynout s ní. A ona se zoufale pokoušela o to samé. Postupně zrychloval a ona chvílemi cítila, že by se dnes mohla také udělat, ale zároveň jako by jí v tom něco bránilo. Bylo pro ni příliš těžké nalézt v milování bezstarostnost. Dovedla ji nalézt v milých slovech, ale ne v něčem, co už si na základě svých vzpomínek, dovedla užít jen ve chvíli, kdy po tom toužila, a kdy k tomu už předem přistupovala bezstarostně. Cítila, jak zrychluje, a mezi nohami jí začalo bolestně tepat. Chtěla mu říct, ať přestane, ale najednou jí v hlavě zase znělo, že by byl rád, kdyby doma chodila s rozpletenými vlasy. A od té myšlenky se její mysl přesunula do chvíle, kdy s rozpuštěnými vlasy ležela na posteli v Lightmondu. Ruce měla svázané za hlavou a on tam byl a vzdychal. A ona jen čekala, až to skončí. Nevěděla, jestli její synek žije a neměla jinou možnost, než se nechat znovu oplodnit. Jako by její život a život jejího nenarozeného dítěte neměl vůbec žádnou cenu. Jako by nezáleželo na té bolesti, kterou bude muset prožít, aby toho drobečka, kterého jí pak vezmou jako kus dobytka, přivedla na svět. Otevřela ústa, ale nic z ní nevyšlo. Elias ji pevně chytil a dál přirážel. „Miluji tě," zašeptal jí do ucha, ale ona byla už moc vzdálená na to, aby jí ta slova dovedla přivézt zpět. Jak jí držel a hlavu měl zabořenou do jejích vlasů, zmohla se jen na to, aby pohla rukou směrem k lampě, kterou zamýšlela shodit, aby si všiml, že zase stuhla, ale než neposlušnou končetinu dotáhla k nočnímu stolku, chytil ji za ni. Začínala mít problémy s dechem a doufala, že to skončí dřív, než omdlí. Pak ho slyšela šeptat: „Už budu, miláčku. Co ty?" odtáhl se k ní, aby se jí podíval do očí. Lia k němu nezvládla ani zamířit očima. Stále hleděla ke stropu. V tu chvíli si všiml, co se stalo, a okamžitě z ní vyklouzl. „Ne, to ne... Lio, miláčku. To jsem nechtěl."

Vstal a vzápětí se k ní oblečený vracel: „Bude to dobrý, lásko. Obléknu tě, a pak k tobě zavolám Kierana, aby na tebe dával přes noc pozor," informoval jí. Zvedl ji do sedu a opřel si její bezvládné tělo o hruď. Když se jí dotýkal, aby na ni navlékl košili, naskočila jí husí kůže a krátil se jí dech. Elias si toho všiml a začal šeptat, že jí neublíží. „Jsi v bezpečí, Lio. Jenom tě přikryju a už se tě ani nedotknu." Pak ho slyšela prudce vydechnout. „Teče ti krev. Musím dojít za Irynou, aby mi dala nějaká plátna." Ta slova Liu ještě víc vyděsila. Nechtěla, aby se o tom dozvěděl Anton. Pořád se strašně bála, že by mohl Eliase vyhnat z domu.

„N... Ne... Nedělej... to," zapojila veškeré úsilí a on trpělivě čekal, až to ze sebe dostane. „Šu... šuplík..."

„Někde je tu máš, broučku?" došlo mu, opatrně ji zase položil a začal prohledávat pokoj. „Mám je," zavolal k ní po chvíli a začal na ní navlékat spodní prádlo. „Mohl... bbyss..." vykoktala a zalapala po dechu.

„To je dobrý, jen dýchej, lásko. Počkám, než to budeš schopná říct," ujistil ji a ustal v činnosti.

„U... umýt..." dořekla.

„Tebe? Tam dole?" dotázal se a ona mu dala najevo svojí odpověď mlčením. Bylo to pro ní důležité, aby znovu neonemocněla.

„Jistě, lásko," vyšel na chodbu a vzápětí se vrátil s namydleným hadříkem a otřel ji. Pak jí dooblékl a přikryl peřinou. „Řeknu Kieranovi, aby nechal přes noc rozsvíceno. Potřebuješ od mě ještě něco, lásko?"

Lia dvakrát zřetelně mrkla, aby mu dala najevo, že ne. Elias chtěl vyjít ze dveří, ale pak se zarazil a než vyšel, pronesl: „Strašně mě to mrzí, lásko. Nechtěl jsem ti ublížit."

O pár minut později slyšela Kieranův hlas. „Jsem tady, Dahlio," oznámil jí. „Elias mi řekl, co se stalo. A taky mi řekl, jak s tebou mám jednat. Jenom si vedle tebe lehnu a budeme spát, dobře?"

Liu napadlo, že mu možná řekl i o její mrkací komunikaci a tak znatelně mrkla.

„Dobře," přitakal a ulehl, ale ona věděla, že neusne dřív, než její tělo překoná ten šok. „Mohl bys..." podařilo se jí vyslovit najednou. „Mluvit."

„Tak jo," přitakal. „Můžu ti vyprávět o škole," pak se ale zarazil a dlouze na ni hleděl. Když od ní zvládl odtrhnout oči, vyšlo z něj: „Elias říkal, ať o tom nemluvím, abys přišla na jiné myšlenky. A nebudu o tom mluvit. Jenom ti chci říct, že je mi tě líto, Lio," nárokoval si najednou tu přezdívku od Eliase. „Jsi úžasný člověk. A mrzí mě, že se ti děje něco tak ošklivého."

Dahlii začaly téct po tvářích slzy, a tak se Kieran raději přesunul k vyprávění o škole. Chvíli se na něj soustředila. Na to, jak jí vypráví, podle čeho člení knížky, a co nového ve volných chvílích přečetl. Mluvil o hvězdářství, v tom se Gumenové vždy vyznali. Sotva ten stav začal přecházet, přišla na ni neuvěřitelná únava a uprostřed Kieranova vyprávění usnula.