Nechtěný dar (18+)

167. Počkáme do večera (E)

Od rána se snášel hustý sníh. Mrzlo a Eliase pálila zjizvená záda. A jemu stačilo obvykle málo k tomu, aby pociťoval podrážděnost a vztek. Ale taky věděl, že si to ten den nemá kde vybít a že bude muset odejít z práce dřív a jít na soud. Anatoly ho s tou zprávou naštěstí zastihl před domem, a tak mohl Liu nechat v blažené nevědomosti. V kuchyni jí nechal nakonec lístek, ale chtěl, aby jí ho Iryna předala jen v případě, že se do večera nevrátí. Nerad jí lhal, ale nechtěl jí teď, když nejspíš měla znovu noční můry, ještě přidělávat další starosti. Když se dostavil k soudu, začal mít nehledě na to, že nic neprovedl, strach. Přesto se prudce nadechl a vešel dovnitř. K jeho překvapení bylo v soudním sále prázdno. Jen u vchodu do boční chodbičky postával Anatoly. „Výslech je vedle," oznámil mu. Pak ho zavedl do místnůstky za výslechovou síní, kde k jeho údivu sedělo na vyrovnaných židlích několik Azmarinců. „Sedni si mezi ně," nakázal mu. U dveří stáli další stráže, takže už neměl na výběr, jestli odejde. Všiml si, že všichni přítomní Azmariňané mají v rukou hůl. Pak se otevřely dveře a dovnitř vešla v doprovodu soudce a překladatele nejistá roztřesená dívka. „Jen se nebojte, má drahá," uklidňoval ji. „Nic se Vám tu nestane. Jen ukažte, který z nich Vás napadl." A dívka si je všechny začala se strachem v očích prohlížet. „Nejsem si jistá, byla tam tma."

„Ale něco si pamatujete. Třeba jak mluvil?"

„Mo... Možná bych dovedla po hlase."

Soudce znatelně kývl k Eliasovi na konci řady: „Řekněte, co jste dělal před dvěma dny v sedm hodin večer."

„Byl jsem doma," odpověděl mu gumensky. „Mám na to svědky, pane."

„Gumenské svědky?" dotázal se, jako by na tom snad něco záleželo.

„Víte, že moje žena je Gumenka, pane," připomněl mu.

„Vaše žena ale není příliš věrohodný svědek."

„Narážíte na to, že je to bývalá otrokyně? To je absurdní," rozlil se jím vztek, ale pokoušel se krotit. „A navíc se mnou v jedné domácnosti kromě ní žijí další tři Gumeni."

„Máte na mysli Dimitrovy a...?"

„Kieran Iliev."

„Není to ten kluk, co jste ho odvezl z Lightmondu? To jsou všechno lidé, kteří Vám vděčí za to, že jsou ve městě. Máte ještě někoho?"

Elias bezradně zakroutil hlavou: „Ale pane, já to nebyl. Přísahám."

„Připadá Vám ten hlas povědomý?" dotázal se soudce a dívka k Eliasově zoufalství pokrčila rameny. „Nejsem si jistá. Myslím, že ne, ale... Pak pohlédla Eliasovi do očí: „Promiňte, já... já..."

„Rozumím Vám, že ze mě máte strach," pokusil se na ni usmát. „A mrzí mě, že se Vám stalo něco špatného. Ale přísahám Vám při všech bozích, že já to nebyl." Bylo to od něj kacířství. Vypadlo to z něj úplně samo.

„Takhle si brát do úst naše božstva," vyhrkl jeden ze stráží a i soudce nad tím nesouhlasně kroutil hlavou.

Pak výslech pokračoval dalšími v řadě. Část z nich propustili a nakonec tam zbyli jen dva a soudce začal povídat obvyklá slova o polehčující okolnosti. Elias toho v tu chvíli měl tak akorát dost: „Prosím..." ušlo mu z úst. „Má žena mě potřebuje. Máme dvě děti."

„Tak jsi neměl přepadávat jinou," zasmál se jeden ze stráží.

„Já tu ženu vidím poprvé v životě. Kolikrát to mám ještě opakovat?!"

Dívka vyděšeně ustoupila a Elias měl špatné svědomí, že tak zvedl hlas. Zato druhý z mužů mluvil málo. Jako by se bál prozrazení. Elias si v tu chvíli všiml, že drží nataženou opačnou nohu, než na kterou kulhal on.