Nechtěný dar (18+)

122. Kieranova výpověď (K)

S Eliasem se nikdy o tom, jak potkal Antona, nebavil. S Antonem hovořili jen zběžně, stále býval v práci. Ale Kieran si jej oblíbil. Byl to správný chlap. Proto se divil, když začal vypovídat v Eliasův prospěch. Šestnáctiletý chlapec si Eliase oblíbil, ale když z jeho úst slyšel ty příšernosti, kterým Dahlii vystavil, nebyl si jistý, co vypoví. Ale Anton nezaváhal a to ho přimělo si vzpomenout na to, jak mu Elias nosil jídlo, dostal ho z města a riskoval pro něj svůj život.

„Vyjadřovala se paní Chakarová v těch dopisech, které vám pan Delgado nosil, někdy o panu Delgadovi špatně?" dotázal se Antona soudce.

„Ne, nikdy," odpověděl pohotově.

„A co bylo obvykle obsahem těch dopisů?"

„Většinou mi psala, že se má dobře. Psala, co jí kluk... Pardon, pan Delgado, přinesl."

„Nosil jí dárky?"

„Jak se to vezme. Nosil jí květiny a sladkosti. Na podzim mi psala, že jí přinesl barevné listí. Byla z něj nadšená, protože nesměla ani k oknu."

„Obeznámil jste pana Delgada s obsahem oněch dopisů? Říkal vám, že je čte?"

„Nečetl je. A já ho s obsahem dopisů neobeznámil. Jednou jsem se zmínil o tom, že v dopise psala, že jí chybí modré nebe. Ale Eliasovi nebylo moc příjemné o tom mluvit."

„Upřesněte to?"

„Je to horká hlava. A tak bouchnul. Trochu zvýšil hlas a upustil páru. Víc nic. Je to dobrej kluk. Řekl bych, že byl spíš naštvanej na sebe, že ji nemůže vzít ven a dopřát jí to."

„To je pouze vaše domněnka."

„Ne, nemyslím si, že je. Hned na to mi řekl, že ji má vážně rád. A taky mi vysvětlil, jak by to bylo nebezpečný. Navíc jsem to byl já, s kým spolupracoval, aby tu holku dostal ven. Řekl mi, že je mu jedno, co bude s ním. Ale jí chtěl dostat pryč za každou cenu."

„Ale to nevyšlo," doplnil ho soud.

„Ne, to nevyšlo. A taky za to hoch zaplatil. Byl jsem to já, kdo s ním děvečce a její tehdejší služebné, mé ženě Iryně, pomáhal. Kluk měl smrt na jazyku, když jsme se znovu setkali. Stále měl horečky. Ale děvečka, pardon paní Chakarová, se o něj moc pěkně starala. Říkala, že by on pro ni udělal to samé."

„Všiml jste si za tu dobu, že by se k paní Chakarové choval nějak špatně?"

„Jednou," přiznal.

„Co se stalo?"

„Přišly mrazy a Eliasovi se dala do nohy gangréna. Museli jsme mu uříznout prsty. Ale to nestačilo. Ta rána se mu zanítila. Když jsme dostali příležitost jí vyčistit, tak řekl, že to nechce. Nazval Dahlii gumenskou děvkou."

Soudce se kriticky zahleděl na Eliase. Jako by měl proti němu nový důkaz.

„A jak na to paní Chakarová zareagovala?"

„Chtěla mu na tu nohu dupnout. Ukázalo se, že už ho předtím mučila, protože nechtěl jíst. To se mi nelíbilo, a tak jsem řekl Iryně, ať ji vezme ven a zamkl. Nabídl jsem Eliasovi, že jestli jí nechce být už přítěží, tak mu pomůžu to skončit."

„Ale pan Delgado vaší nabídku nepřijal? Bál se snad smrti?"

„Ne, o to nešlo. Elias to chtěl vzdát, aby Dahlie nedával zbytečné naděje, že se jim podaří společně utéct. Z těch několika měsíců byl většinu času úplně mimo. Drželi ho v kůlně v mrazu, nedávali mu téměř najíst a do toho měl záda na padrť. A když to vypadalo, že by se z toho mohl dostat, tak zase přišla ta gangréna. Nevzdal to jenom proto, že tu holku miluje. Když jsem zamkl a nechal ji na druhé straně dveří, začala ho prosit, aby jí neopouštěl. On to nevydržel a řekl, ať ji pustím dovnitř. Rozmyslel si to. Pamatuji si, jak plakala a on ji utěšoval a sliboval jí, že ji neopustí a bude dělat, co po něm chce. Pak už jsem ho nikdy neviděl být k ní krutý. Ano, dovedl zvýšit hlas, ale nikdy jí nenadával a hned se jí za to omlouval."