Nechtěný dar (18+)

53. Chyběl jsem ti? (D)

 Poslední večer před návratem Kostadina hráli Elias s Antonem šachy. I když ze strany Eliase to bylo spíš šeptání tahů, které za něj prováděl Anton. Byla to Lia, která se zmínila o tom, že se jí je pokoušel naučit, a tím dovedla Antona k myšlence, že jej musí porazit. Ale zatím porážel spíše Elias jeho.

„Nechávám ho z lítosti vyhrát," zaslechla říkat Antona.

„Říkej si, co chceš, starouši," šťouchl si do něj Elias a to Lie vykouzlilo na tváři úsměv. Líbilo se jí slyšet opět ten jeho jistý sarkastický hlas, i když v gumenštině zněl stále podivně.

Nerada je vyrušovala od hry, ale chtěla mu vyměnit obklad na zádech. Ten starý už musel být dávno zteplaný. Vstala, přešla k nim a klekla si k Eliasovi. Sotva se dotkla látky na jeho zádech a vzala za ní, Elias bolestí přivřel oči. Vypadalo to příšerně. Potřeboval by měsíce, aby se mu ty rány zahojily, a ona jej měla zítra zase vrátit do té špinavé stodoly, kde teplota v únoru málokdy přešla do příznivých čísel. Lámalo jí to srdce.

Opatrně sňala celý obklad. Už se na něj přitiskly krvavé rýhy.

„Asi bychom měli skončit, kluku. Ať si před zítřkem trochu odpočineš," navrhl mu Anton. Elias na něj však nereagoval.

„Kluku?" zopakoval Anton znovu, jako by neznal Eliasovo jméno. Vždycky to tak dělával. Říkával mu kluku, zatímco Elias mu říkával starouši.

„Eliasi?" promluvila k němu Lia. Ani jí se nedostalo odpovědi. Zřejmě omdlel.

„Tak to vypadá, že jsem vyhrál," ušklíbl se Anton.

„Kdepak. Jen si hezky zapamatuj, kam jsi ty figurky postavil. Příště to dohrajete," nakázala mu Lia a začalo jí docházet, že žádné příště být nemusí. Anton si všiml její nejistoty a zakročil. „Jistě, děvečko. Příště to dohrajeme." Složil hru a srdečně se s oběma rozloučil. Lia si pak ustlala na zemi vedle Eliase, ale celou noc nezamhouřila oči. Měla pocit, že jí stačí mrknout, aby se nachýlil rozbřesk. Současně byla ráda, že on celou noc prospal, protože tak nabral sílu, a zlobila se na něj, že není vzhůru s ní.

Sotva odbyla šestá, nachystala mu oblečení. Špinavou košili a čisté podvlíkačky, které se ale na zemi ve stodole od rozblácené podestýlky rychle zašpiní. Pak sama připravila Eliasovi poslední snídani. Něžně jej polibkem probudila a nakrmila ho. Pak mu rozvázala pouta, pomohla mu do košile a znovu mu je nasadila. S podvlíkačkami měla trochu potíž, ale nakonec zvládla nasadit i ty. Pak vrátila klíč opět ke Stefanovi a Vasilovi do pokoje. Když přišel Anton, Elias byl vzhůru, ale nepromluvil na něj, jen pokývl na pozdrav, zatímco před Irynou vždycky klopil zrak. Lia si všimla, jak zrudl ve tváři. Jak se styděl za to, že si musel nechat pomoct. Rozuměla tomu. Zažila to.

Anton se k němu sklonil a řekl jen: „Pojď, kluku," a společně s Liou jej odtáhli zpět do stodoly. Lia už si tentokrát k Eliasovi neklekala. Bála se, že jí zůstane na šatech seno a Kostadin si něčeho všimne. Rovněž se moc dlouho nezdržela. Při pohledu na to, jak se mu v chladné stodole třesou rty, se jí chtělo brečet. A ona nechtěla, aby měl ještě k tomu větší starost o ni.

„Mysli na to, že si pro tebe zase brzy přijdu," řekla mu azmarinsky, i když mluvila před Irynou. Ten jazyk, ačkoli patřil jazyku nepřátel, byl zároveň jazyk jich dvou. Byl to jazyk, ve kterém se do Eliase zamilovala.

„Miluji tě," zašeptal a ona mu poslala vzduchem pusu. Z úst jí přitom vycházela v chladném únorovém ránu pára. Bylo jí jasné, že za pár hodin bude promrzlý na kost, a jestli se Kostadin nerozhodne opět brzy odjet, přijde o něj.

Manžel se vrátil odpoledne v dobré náladě přiostřené rumem na zahřátí. Gumenské armádě se dařilo postupovat k Hazelholmu. Hlavní město Kingford však dle Liina míněni nikdy dobýt nemohli. Jack jí kdysi vyprávěl o tom, že to je nekonečné město plně vysokých budov za hradbami dotýkajícími se samotného nebe. Gumenové si sice nakradli dostatek zbraní, ale chyběla jim léta praxe s jejich používáním. Vítězili díky momentu překvapení a díky větší brutalitě, ale chyběla jim disciplína. A ta byla pro dobytí tak velkého města jistě potřebná.

Ještě nepadl ani večer, když Lie zavelel, aby s ním šla nahoru. Jako bez ducha a vlastního uvažování se zvedla a následovala ho. Sotva se za ní v pokoji zavřely dveře, vrhl se na ni. Ve stoje z ní začal stahovat oblečení a ona se mu nebránila, ale ani mu nepomáhala. Jen zamkla, opřela se lokty o dveře a nechala ho do sebe proniknout.

„Chyběl jsem ti?" dotázal se, ale pravdivou odpověď od ní jistě neočekával. „Já vím, že ano. Chyběl jsem ti tam dole mezi nohama, ty azmarinská děvko. Moc ti to chybělo, viď?" sáhl jí do rozkroku a zatímco do ní přirážel, začal ji dráždit. Zaslechl, jak Lia vzdychá a popadl důtku, kterou jí uštědřil několik ran. „Líbí se ti to, viď? Moc se ti to líbí," doléhal jí do uší jeho hlas. Pak se vzepjala a roztřásla se. Zase se mu to podařilo. Zase se jí dostal do hlavy a pak i do lůna. Klesla k zemi a modlila ke se k všem Bohům, ať jí nedají dítě. A přitom věděla, že je to hřích. Podle Gumenů nesměla být mladá žena stejně jako úrodné pole nechaná ležet ladem.

Když odešel, pomalu se oblékla a sešla dolů do světnice. Tam už na něj nenarazila. Chtěla dojít ke stolu a sednout si, ale podlomily se jí kolena. Cítila, jak jí kdosi zachytil a vede jí k židli. Byl to Stefan. „Iryno, podej paní sklenici vody," zaslechla jej říkat a služka jej poslechla.

„Kostadin je ještě tu?" dotázala se jich.

„Pán šel pryč. Říkal, že se vrátí až v noci," objasnil jí. Všimla si, že vedle ní na stole jsou rozložené karty. Jeho muži dnes trávili noc v domě.

„A Auri?" vzhlédla k Iryně.

„Už spí," odvětila.

„Ale můžete si s námi zahrát, jestli ještě nechcete jít spát." okamžitě vyhrkl Stefan.

„Nevím, jestli by se Kostadinovi líbilo, kdybych..."

„Přeci tu s námi nejste sama. Je tu i Iryna," přemlouval ji, zatímco Vasil se na ni jen podivně šklebil.

„Tak dobře," přitakala a přisedla si. Chvíli se jen dívala, jak hrají, pak Stefan vyhrál a začala se nová hra, při které už rozdali i jí. Zpočátku vyhrávala, počítání postupek jí šlo. Bavila se. A překvapivě dobře. Na moment dovedla zapomenout na to, že se teď Elias sám klepe ve stodole zimou. Připomněla jí to jenom Iryna, která se nabídla, že mu dnes zanese jídlo ona stejně jako to tak měla činit v předchozích dnech, a oba muži, kterým se nechtělo do sněhu, její návrh rádi přijali.

Stefan se brzy rozhovořil. Vyprávěl o tom, že pochází z vesničky poblíž hranic s Azmarinskými vrchy. Ke gumenským hordám se přidal až před pár týdny. Jeho matka je nemocná a on potřebuje peníze. To Liu trochu obměkčilo. I ona by udělala, cokoli by mohla, pro své blízké. Pro Auriho i pro Eliase. Vasil moc nemluvil. Podle všeho on sloužil Kostadinovi už roky.

„A ty?" dotázal se jí po svém dlouhém proslovu Stefan, který jí překvapivě začal tykat.

„Já?" ušlo jí ze rtů a jemu došlo, co ji tak udivilo.

„Odpusťte, paní. Nechal jsem se unést."

„To je v pořádku," usmála se na něj. „Stačí, když mi budeš říkat Dahlia. Já pocházím ze Severopolu, ale pak jsem nějakou dobu žila se svým prvním manželem v Ramestalu."

„Severopol je prý překrásný."

„Ano to je. Nad městem bývá občas v tomhle čase vidět polární záře. Když jí sleduješ u moře, je to jako vidět někonečně nebe, protože se odráží od hladiny."

„To zní nádherně," usmál se na ni Stefan. V černých očích mu hrály veselé jiskřičky. Jistě se rád bavil.

„Nádherně by znělo, kdybys už konečně zahlásil tah," přerušil ho popuzeně Vasil a Stefan se nad tím jeho bručením zasmál. „Nevšímej si ho, Vasil se neumí radovat. No vážně! Představ si, že by našel na zemi sto grošů. Hotové bohatství a on by se pořád tvářil takhle!" ukázal na tvář zamračeného muže a Lia se nad Stefanovými opičkami začala smát.